Zdravotničtí lídři šesti největších politických stran se sešli 7. září u kulatého stolu, který organizoval náš časopis ve spolupráci s Ústavem lékového průvodce. Zhruba šest týdnů před volbami do poslanecké sněmovny diskutovali především o dostupnosti zdravotní péče občanům. Každý z politiků měl také vybrat ze svého pohledu největší problém v českém zdravotnickém systému, respektive úkol, který by v případě svého zvolení chtěl řešit vůbec nejdříve.

Nejčastěji a nezávisle na tom, zda u pravicových či levicových politiků, se objevoval názor, že prioritně je třeba řešit přístup k pacientům na pomezí zdravotního a sociálního systému. Konkrétně nefungující nastavení domácí péče, péče o dlouhodobě nemocné, téma mobilních i kamenných hospiců. Tedy problém, který se v České republice vleče již více než 20 let, a recept na něj navzdory slibům v minulosti nepřinesla žádná z předchozích politických reprezentací.

„Pro mě osobně je podpora domácí péče naprosto klíčová, je to něco, co chci prosadit. Nepovažuji za dobré řešení položit pacienta na lůžko v LDN, ať už ze zdravotních nebo psychických důvodů. Pacienti chtějí být doma,“ konstatoval např. Adam Vojtěch (ANO) s tím, že by chtěl prosadit, aby v každé nemocnici bylo dostupné poradenství pro pacienty usilující o domácí péči.

„Jednoznačně souhlasím, podpora domácí péče, propracovaný systém terénních služeb a mobilních hospiců, to je celý řetězec, který na sebe musí navazovat,“ konstatoval Jiří Skalický (TOP 09).

„My máme ve svém volebním programu, že připravíme zákon o dlouhodobé péči, včetně péče o pacienty s demencí, a také o komplexní organizaci paliativní a hospicové péče,“ sliboval Ludvík Hovorka (KDU-ČSL).

Také zástupci levice s tím souhlasili. Jiří Běhounek (ČSSD) označil řešení situace na zdravotně-sociálním pomezí a zákon o dlouhodobé péči za vůbec nejakutnější problémy zdravotnického systému.

 

Analýza cost and benefit

Mezi zásadní problémy zdravotnictví řadí politici ze středových či pravicových stran také současnou vágní definici toho, na co má pacient nárok. Ludvík Hovorka (KDU-ČSL) by chtěl situaci napravit v rámci novely zákona o zdravotním pojištěním, stejně jako v zákoně zpřesnit § 16, který umožňuje ve výjimečných případech hradit pacientům určitý typ léčby, jež standardně není hrazena z veřejného zdravotního pojištění.

Adam Vojtěch (ANO) slíbil prosazovat nový zákon o pojišťovnách, který by „lépe definoval odpovědnost jejich orgánů a sjednotil právní úpravu pro všechny zdravotní pojišťovny stejně“. Revidovat roli pojišťoven by chtěl také Jiří Skalický (TOP 09).

Bohuslav Svoboda (ODS) vidí jako prioritní otázku tzv. cost and benefit, tedy racionální analýzy ceny a přínosů u jednotlivých typů zdravotní péče. „Tuto informaci navrhujeme otevřít jako veřejně dostupnou pro všechny občany,“ uvedl. Také ANO řadí mezi své priority systematické měření kvality péče.

Diskuse u kulatého stolu se většinu času točila okolo dostupnosti péče na třech různých úrovních. Jednak těch „běžných“ zdravotních služeb, druhou otázkou byl přístup k vysoce specializované centrové péči a třetí, jak už bylo podrobně popsáno výše, problematika na pomezí zdravotního a sociálního systému.

Dostupnost péče praktických lékařů i ambulantních specialistů by Ludvík Hovorka (KDU-ČSL) řešil navýšením počtu tuzemských studentů na lékařských fakultách a změnou systému specializačního vzdělávání lékařů i nelékařů. V tomto bodě se s ním shodl i Jiří Skalický (TOP 09), který upozornil též na nerovnoměrnou dostupnost léků vzhledem k rozdílné hustotě sítě lékáren ve velkých městech a v regionech. S navyšováním počtu mediků souhlasila i Soňa Marková (KSČM).

Jiří Běhounek (ČSSD) v souvislosti s koncentrací lékařů kolem velkých měst a jejich nedostatkem v regionech připomněl, že stávající vláda sice měla ve svém programu rozvoj venkova, ale řešení této konkrétní problematiky v něm chybí. V příštím období je podle něj třeba řešit otázku, jak lékaře motivovat, aby měli o práci v regionech zájem. „Jak už jsem se opakovaně vyjádřil, je to otázka peněz,“ konstatoval.

Další téma se týkalo dostupnosti vysoce specializované centrové péče, jejího financování a také informačních bariér, na které pacienti v souvislosti s jejím poskytováním narážejí.

Nedostatek financí by pravicové strany řešily především razantnějším definováním nároků pacienta.

Adam Vojtěch (ANO) zmínil často diskutovaný problém, který brání dostupnosti centrových léků. Tedy že úhrady pojišťoven nejdou „za pacientem“, ale jsou jednotlivým zařízením posílány na základě objemů z předchozích let.