21letá studentka třetího ročníku Právnické fakulty UK Lucie se již šest let léčí s mentální anorexií. Touha zhubnout se u ní poprvé objevila v 15 letech, když si zkoušela šaty do tanečních. Rozhodla se, že bude vážit o tři kila méně. „Postupně jsem vyřadila sladké, smažené, tuky a začala žít zdravě. Nakonec mi zbyla jen zelenina. Ve škole si začaly kamarádky všímat, že v jídelně nic nejím a napsaly rodičům,“ popsala Lucie. Rodiče se obrátili na lékaře zhruba po půl roce, když už jejich dcera vážila o 15 kilogramů méně. Ovšem Lucie za žádnou cenu nechtěla jít k dětskému psychiatrovi. S návštěvou souhlasila až po dalších zhruba šesti měsících, když se mentální anorexie „přetavila“ v mentální bulimii. „Třeba jsem rodičům upekla buchtu a ještě horkou jsem ji celou z plechu snědla. Byla jsem strašně zmatená, že se nedokážu ovládnout, a tak jsem všechno vyzvracela,“ uvedla Lucie.

Podobných dívek a žen je v České republice stále více. Poruchy příjmu potravy se v 90 % týkají ženské populace, přibližně 0.5 % až 1 % Češek se potýká s mentální anorexií, mentální bulimie se nejčastěji vyskytuje u studentek středních a vysokých škol, a to zhruba ve 4-15 %. Roste i každoroční počet hospitalizací pacientek v psychiatrickém zařízení. Zatímco v roce 2011 bylo na nemocniční lůžko přijato 339 nemocných s poruchou příjmu potravy, v loňském roce šlo o 454 osob.

200násobně zvýšené riziko sebevražd

Jak uvádí prof. MUDr. Hana Papežová, CSc. z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze,  pacientky s poruchami příjmu potravy spojuje strach z obezity. Propuknutí nemoci pak ovlivňuje řada rizikových faktorů, obvykle různě poskládaných. „Jde o biologické faktory, dále o genetické vlivy, pokud se například v rodině již vyskytuje anorexie. Z psychologických faktorů je častá větší citlivost ke stresu, roli hraje otázka perfekcionismu, orientace na výkon, snížené sebehodnocení,“ popsala prof. Papežová. Negativně mohou působit sociální problémy, stejně jako tlak médií na extrémní štíhlost.

Lékaři se shodují, že byť lze nemoc zcela vyléčit, terapie je značně komplikovaná a dlouhodobá. Navíc s nejistou prognózou. Pokud se onemocnění nedaří kompenzovat, postupně narůstá řada dalších psychických i tělesných problémů. Typické jsou střevní problémy, v další fázi kardiovaskulární nebo infekční onemocnění, která mohou vést až k předčasnému úmrtí. „Vysoká mortalita přesahuje 10 %. Pacienti umírají v průměru v 25 letech,“ konstatovala prof. Papežová s tím, že u pacientek s poruchami příjmu potravy je dvakrát častější mortalita oproti ostatním psychiatrickým diagnózám a desetinásobně vyšší ve srovnání s obecnou populací. Riziko sebevražd je dokonce 200násobně zvýšené.

Problém s motivací pacientek

Podle doc. MUDr. Libuše Stárkové, CSc. z Kliniky psychiatrie LF UP a FN Olomouc, úplně se uzdraví jen asi 30 % nemocných. Řada z nich se totiž léčit vůbec nechce, protože se konečně cítí spokojené se svým tělem. Určitou rozpolcenost pociťuje i 21letá pacientka Lucie.  „Stále mám protichůdné pocity, na jednu stranu bych se hrozně ráda vyléčila, ale mám obrovský strach z přibrání a taky je pro mě těžké se nemoci vzdát. Protože už tím, že řešíte šest let 24 hodin denně jen jídlo, máte hrozný strach z toho, co bude,“ říká pacientka Lucie.

Léčba poruch příjmu potravy probíhá v několika krocích. K tzv. realimentaci, tedy obnovení výživy a hospitalizaci na JIP, přistupují lékaři až při vážném ohrožení somatického stavu pacientek. Tedy v případech, kdy jim hmotnost poklesne pod 85 % standardní váhy, při nízkém tlaku a pulsu, dehydtrataci, hypoglykémii a hrozbě renálního, kardiálního nebo jaterního selhání. Nedílnou součástí léčby je psychoterapie, která přichází po akutní fázi onemocnění, když jsou pacientky schopny se soustředit a pracovat na zlepšení náhledu na sebe a své onemocnění.

Za zásadní pochopitelně považují lékaři prevenci, která by měla cílit už na mladší děti na prvním stupni základní školy. Poruchy se totiž stále častěji objevují i ve věkové skupině mezi 10 až 14 lety. „Snažíme se je učit, jak zacházet se stresem a jak nespojovat stres a problémy v rodině s jídlem a neřešit je jídlem,“ konstatovala prof. Papežová. Cílem prevence je posílit vnitřní svět dětí, jejich sebehodnocení a jiné hodnoty než je jenom zevnějšek a hmotnost.