Měření krevního tlaku v běhu staletí

29.3.2020 | N/A | Historie medicíny

Dlouhé cestě k tonometru muselo předcházet vykročení ze středověkých bludů. Zahrnovala ale i kruté experimenty

V dnešní době se to zdá neuvěřitelné, ale ještě na konci 16. století lékaři neznali základní informace o krevním oběhu. Přežívalo Galénovo učení, že krev proudí žilami střídavě tam a zpět! Toho, že krev bez přestání proudí a obíhá dokola, a to v důsledku tlukotu srdce, si všiml až v roce 1603 anglický lékař William Harvey. Zaznamenal také, že krev z přeříznuté tepny nevytéká jako rozlitá tekutina, nýbrž vystřikuje v pravidelném rytmu. Následně se mnoho let věnoval pokusům, pitvám a pozorováním, ale stejně pak byla jeho publikace z roku 1628 Anatomické pojednání o pohybu srdce a krvemnohým kolegům k smíchu a považovali ji za absurdní. Až ke konci života se Harvey dočkal uznání. Doktoři akceptovali, že krev je vedena pouze jedním směrem a pohyb zpět nedovolují chlopně. Vida, krev je pumpována do celého těla a cévami se vrací zpět! Teprve poté mohl následovat nápad měřit krevní tlak.

S měřením začal Hales. Bohužel nemilosrdněke zvířatům

Jako první zkoumal krevní tlak anglický fyziolog, chemik a vynálezce Stephen Hales (1677–1761). Tento mnohostranně nadaný anglikánský duchovní zavedl do praxe různé pro lidstvo užitečné novoty. Na druhou stranu při experimentech se choval nemilosrdně ke zvířatům a protestovali vůči němu bojovníci proti vivisekci. Jeho nejslavnější pokus, měření krevního tlaku u nebohé klisny Mare, popíšu jen stručně. Klisna byla přivázána ke dveřím položeným na podlaze a Hales jí do krční žíly zavedl mosaznou trubičku. Tu pak spojil ohebnou husí průdušnicí s takřka čtyřmetrovým skleněným tubusem a následně zaznamenal, že krev zvířete dostříkla až do výšky 2,9 metru. Tím dokázal, že tepenný tlak je vyšší než žilní. Jindy zase kvůli výzkumu reflexní nervové aktivity dekapitoval žáby… Takže raději přejděme dál.

První přístroj, který nezraňoval pacienta, navrhl Čechorakušan

Jistý francouzský lékař Jean Leonard Marie Poiseuille využil v roce 1828 k měření krevního tlaku tubus ve tvaru písmene U. Opatřil jej stupnicí v milimetrech a naplnil rtutí, stále ale k měření potřeboval propíchnout cévu, což jaksi nebyla cesta k navrácení pacientova zdraví. Podobné, ale málo spolehlivé zařízení navrhl v roce 1835 Julius Herisson. Více se dařilo německému lékaři a fyziologovi Carlu Ludwigovi. Jeho „kymographion“ měl přidaný otočný buben s připevněným papírem a inkoustové pero, které průběžně automaticky zaznamenávalo hodnoty pulzu, byť pouze u zvířat. Následovalo zařízení Karla Vierordta, kterýv roce 1854 spojil dohromady přístroj Ludwiga a Herissona a podařilo se muzaznamenat pulzčlověka. Techniku měření toužil zdokonalit i Étienne-Jules Marey, ale stále to nebylo ono.

S návrhem prvního přístroje, který nezraňoval pacienta, přišel v roce 1880 česko-rakouský lékař Samuel Siegfried von Basch (1837–1905), pražský rodák z vážené židovské rodiny. Ten jistý čas vedl dokonce katedru patologické anatomie v Mexickém císařství a následně tam zažil dramatické zvraty během občanské války. Většinu života pak ale strávil klidněji jakožto profesor na Vídeňské univerzitě. Zde také vynalezl první použitelný sfygmomanometr. Přístroj byl ještě za Baschova života jehopokračovateli dotažen do moderní podoby.

Ital Riva-Rocci, otec manžetového tonometru, svůj přelomový vynález odmítl patentovat

Na scénu přichází první snadno použitelný manžetový tonometr. Sestrojil jej italský internista, patolog a pediatr Scipione Riva-Rocci (1863–1937). Svoji práci, kde popsal nový sfygmomanometr, publikoval v roce 1896 v Gazzetta Medica di Torino a jeho zařízení zaujalo hlavně díky použití běžnědostupných předmětů a materiálů, jako jsou duše z jízdního kola a gumový balonek. Přístroj měl rtuťový manometr, jenžměřil sílu potřebnou k zastavení krve. Dovedl sice změřit pouze systolický krevní tlak, přesto šlo o přelomový objev. Mimochodem, Riva-Rocci odmítl svůj vynález patentovat,a vzdal se tak dobrovolně zisku z jeho rozšířeného používání.

Riva-Rocciho navštívil v Pavii v roce 1901 slavný americký neurochirurg a endokrinolog Harvey Cushing a vytvořil si nákresy zařízení. Po návratu do USA vyrobil napodobeninu s drobnými vylepšeními a zavedl monitoring hodnoty krevního tlaku pacientů v průběhu mozkových operací. Tak se ve všeobecné nemocnici v Massachusetts začal měřit krevní tlak u všech nově přijímaných pacientů již od roku 1912.

Štafetu dokončuje Korotkov

Ruský chirurg Nikolaj Sergejevič Korotkov (1874–1920) se narodil do rodiny obchodníka v Kursku. Lékařskou fakultu studoval nejprve na univerzitě v Charkově, pak přestoupil na moskevskou univerzitu a zde ukončil studium s vyznamenáním v roce 1898. Mladý Korotkov byl jmenován stálým asistentem na chirurgické klinice univerzity, ale více toužil sloužit v ruských ozbrojených silách na Dálném východě. Přidal se k Červenému kříži a za svoji pracovitost a pomoc raněným byl následně vyznamenán. Začal se zabývat cévní chirurgií a případy pro doktorskou práci sbíral jako vedoucí chirurg v Mandžusku během rusko-japonské války. V dubnu 1905 se vrátil do Petrohradu. Chystal se na obhajobu doktorské práce a „bokem“ napsal také krátký článek pro vojenskou lékařskou akademii s názvem „Technika měření krevního tlaku“, jímž si zajistil věhlas!

Zde je část překladu článku, kde Korotkov popisuje, jak použití fonendoskopu umožňuje odečítat hodnoty systolického i diastolického tlaku:„Riva-Rocciho manžetu umístíme ve střední třetině paže. Tlak v manžetě rychle zvýšíme, až je zcela zastaven krevní oběh pod manžetou. Poté necháme rtuť v manometru klesat,naslouchajícetepně níže pod manžetou dětským stetoskopem. Zpočátku není slyšet žádný zvuk. S poklesem rtuti v manometru na jistou hladinu se objeví první krátké zvuky – jejich přítomnost značí částečný průtok krve pod manžetou. Značka manometru, u které se objeví první zvuky, odpovídá maximálnímu tlaku krve. S dalším poklesem rtuti v manometru slyšíme systolické šumy, které přecházejí znovu v tóny. Nakonec všechny zvuky vymizí. Čas vymizení zvuků značí volný průchod pulzní vlny; jinými slovy v momentě vymizení zvuků nejnižší tlak v tepně převýší tlak v manžetě. To značí, že manometrická značka odečtená v této chvíli odpovídá minimálnímu tlaku krve.“

Korotkov následně při obhajobě své teorie získal pochvalu od profesora M. V. Jankovského za to, že moudře využil fenomén, který mnozí pozorovatelé před ním přehlédli. Jankovský se svými žáky pak přesnost techniky ověřil a popsal jednotlivé fáze auskultačních zvuků. Proto vešla technika ve známost pod názvem metoda Korotkovova-Jankovského.

Co bylo se slavným lékařem dál? Možná vás to překvapí, ale odcestoval coby chirurg a vědec do těžební oblasti na Sibiři. Po získání doktorátu v roce 1910 nadále operoval dělníky ve zlatých dolech v Lensku a velmi jej zasáhlo, když carští vojáci vraždili neozbrojené stávkující horníky. Později se vrátil do Petrohradu a za první světové války operoval zmrzačené vojáky. Říjnovou revoluci uvítal a po ní se stal vedoucím chirurgem v Leningradu. Zde o tři roky později zemřel na plicní tuberkulózu.

Lékaři nyní mohli konečně diagnostikovat vysoký krevní tlak, ovšem čekalo je další bádání, co ho způsobuje a jak ho léčit. To je ale už zase další dobrodružství medicíny…

Lucie Barošová

Seznam literatury: