Kresba, která byla objednána spolkem mediků, je skupinová karikatura zmíněných profesorů s atributy jejich specializací. Zleva doprava tak vidíme Františka Mareše, profesora fyziologie, jemuž u nohou sedí žába, obojživelník běžně používaný přiexperimentech tohoto oboru. Její připojení k zápěstí vědce v několika spirálách vinoucím se drátem je zřejmounarážkouna elektrofyziologické pokusy. Anatoma Karla Weignera prozrazuje holenníkost v kapse pláště a dlouhé ukazovátko, které rád používal při přednáškách a demonstracích. Muž s důstojným plnovousem píšící husím brkem na arch papíru je profesor dějin lékařství Ondřej Schrutz, u mikroskopu sedí histolog Otakar Srdínko. Králík, morče a opička doprovázejí profesora biologie Vladislava Růžičku. Obsah zkumavky zkoumá čichem profesor chemie Emanuel Formánek.

 

Osobnosti s přesahem do veřejného života…

Profesor František Mareš (1857–1942) byl milován a obdivován svými asistenty, s nimiž rád pracoval v laboratoři často dlouho do noci a učil je abecedě vědecké práce a vědeckému myšlení. U studentů oceňoval postřeh, bystré pozorování a logický úsudek. Byl temperamentním řečníkem, který nešetřil své odpůrce, nikdy však nedával rány pod pás. S požadavkem domýšlení vědeckých faktů dospěl až k filozofii. Měl oddané obdivovatele, ale i odpůrce, kteří ho pro jeho projevy hrdého češství neprávem obviňovali ze šovinismu až na hranici fašismu. Po vzniku samostatného státu vstoupil do veřejného života jako poslanec a později senátor.

Respekt vzbuzoval důstojný vzhled a kouzlo osobnosti anatoma Karla Weignera (1874–1937). Již jako student zaujal svou kreslířskou dovedností profesora Jánošíka, který mu nabídl místo demonstrátora na anatomickém ústavu. Tam Weigner úspěšně působil až do svého jmenování profesorem roku 1919. Když pak chtěl také zkoušet, Jánošík to nepřipustil. Spor došel až k soudu, kde Weigner dosáhl úspěchu, pro Jánošíka ale přestal existovat. Bylamu přidělena malá šerá pracovna, nemělpřístup do knihovny, ke sbírkám. Odcizení obou mužů způsobil mj. jejich vztah ke vzniku samostatného státu. Weigner byl přesvědčeným republikánem, Jánošík se nesmířil se zánikem monarchie. Weigner studentům připomínal, že dobrý lékař musí být nejen odborníkem, ale i člověkem hlubokých morálních zásad. Odmítal také snahy rozdělovat společnost: „Chybuje ten, kdo vykopává propast neporozumění mezi pracovníky ducha a dělníky rukou. Práce sloužící obecným zájmům překlenuje rozdíly ve společenském rozvrstvení a z ní vyrůstá cit souručenství duší a srdcí.“Když zemřel, Karel Čapek napsal: „Náš život byl oloupen o něco dokonalého, nač jsme shlíželi s radostí a pýchou.“

Také histolog Otakar Srdínko (1875–1930) aktivně vystupoval ve veřejném životě, byl poslancem, později ministrem školství a poté zemědělství. Při svých studijních cestách Evropou si bedlivě všímal zařízení vědeckých ústavů a zasloužil se o postavení moderní budovy pro biologické obory na Albertově, později nazvané Purkyňův ústav. Jako politik uveřejnil několik spisků, v nichž formuloval své názory: „Politik musí být všeobecně i odborně vzdělaný, čestný a poctivý muž, který pracuje ku prospěchu státu, nikoliv vlastnímu. Musí být schopen vyslechnout i názor protivníka, a je-li lepší, nebát se ho přijmout.“

 

… se zájmem o výživu, historii i dědičnost

Pozoruhodnou osobností byl i chemik Emanuel Formánek (1860–1929). Již jako student projevoval mimořádné znalosti chemie, a tak ho jeho otec, lékař v Litomyšli, přivedl přímo k profesoru Horbaczewskému. Ten ho přijal jako demonstrátora a na Ústavu pro lučbu lékařskou, jak se tehdy chemický ústav nazýval, kde úspěšně pracoval po celý život. Při zkoušení se profesor Formánek rád ptal i na chemické pochody probíhající při přípravě jídel v kuchyni. Zájem o zdravou výživu prokázal i jako vrchní inspektor Ústavu pro zkoumání potravin. To ho vedlo k napsání spisku o pochutinách. Píše, že bílkoviny, tuky a uhlohydráty jsou bez chuti. Ničím nás tedy nenabádají, abychom je požívali, proto k nim přidáváme chuťové látky, které potravu zpříjemňují – pochutiny. Podrobně pak popisuje všechny druhy koření domácího i exotického, kávu, čaj i kakao a samozřejmě pivo a víno. Ač zastánce zdravého způsobu života, nedokázal se vzdát svých oblíbených doutníků. Ve své pracovně byl zahalen dýmem a kouřil jeden doutník za druhým. I Formánek byl mužem veřejně činným, v letech 1911–1918 působil jako poslanec v tehdejším vídeňském parlamentu.

Profesor Ondřej Schrutz (1865–1932) nastoupil po promoci na anatomii, kterou přednášel i na Akademii výtvarných umění a UMPRUM. Jeho zájem o historii ho přivedl k tomu, že byl v roce 1896 habilitován pro dějiny lékařství a epidemiologii. V roce 1920 vybudoval Ústav pro dějiny lékařství na pražské lékařské fakultě. Zabýval se dějinami antické medicíny a středověké medicíny v Čechách.

Biolog Vladislav Růžička (1870–1934) po promoci v roce 1901 prochází patologií, histologií a hygienou, až je v roce 1907 habilitován pro všeobecnou a experimentální biologii. Po vzniku republiky pak v roce 1919 zakládá Ústav pro biologii a zavedl biologii jako zkušební obor na lékařskéfakultě. Věnoval se otázkám dědičnosti a gerontologie, v roce 1924 je jmenován ředitelem Československého státního ústavu pro národní eugeniku.