Praha 16. května 1868 prožívala slavný den – za nesmírné účasti Pražanů i mimopražských návštěvníků, kteří přijeli na svátek svatého Jana Nepomuckého, byl položen základní kámen Národního divadla. První dva představitelé národa, kteří symbolicky poklepali na kamenný kvádr, byli František Palacký a Jan Evangelista Purkyně. Uznávaný vědec tím byl jistě potěšen. O divadlo měl totiž živý zájem již od dětských let.
Ve svých nedokončených vzpomínkách, které vydal po názvem Výryvky z mého života, píše: „Jednoho času přistěhovala se herecká společnost do Libochovic a dávali kus německý o popravě krále francouzského, kdežto celé publikum v slzách se rozplývalo. Jindy provozovaly se kusy v obecním domě (U Křížků, nynější Panský dům), s marionety, kde hlavně Pimprle své směšné špásy provozoval. Mezitím se bouchalo, střílelo, prach se rozněcoval, což mě náramně lekalo.“
Do divadla i čerstvě zraněn
Další vzpomínka na divadlo se týká dne, kdy se Purkyně vracel domů z Litomyšle, když definitivně opustil piaristický řád. Šel pěšky „per pedes apostolorum“ a po třídenní cestě dorazil s puchýři na nohou do Prahy, aby tam přespal před dalším putováním. Když zjistil, že stihne ještě večerní divadelní představení, nezaváhal. Vzpomíná: „Ještě téhož večera nemohl jsem odolati, abych divadlo nenavštívil, byloť to pro mne zvláštní novinkou. Usadil jsem se na galerii, hned do první řady, a to vším právem, neboť jsem hodinu na otevření vyčekal. Dával se Šilerův Fiesko. Nebudu popisovati své obdivování tohoto skvělého osvětlení, těch krásných dekorací, těch statných pánů a paní, jež jazykem nevšedním hovořili a živě po jevišti se pohybovali.“ Purkyně tedy navštívil Stavovské divadlo, kde bylo na programu Schillerovo drama. Z divadla se vrátil pozdě večer do hostince, kde strávil nepohodlnou noc v místnosti s několika dalšími ubytovanými.
Z Purkyňova vratislavského období máme svědectví z jeho korespondence, kde se zachovalo několik dopisů, které Purkyňovi zasílali herci; jednalo se vesměs o žádosti o finanční podporu. Purkyňovy odpovědi se nezachovaly, ale zřejmě půjčky s pochopením poskytoval.
Oblíbenému divadlu se mohl naplno věnovat po svém návratu do Prahy. Na místě současného Národního divadla existovalo takzvané Prozatímní divadlo a Purkyně byl jeho pravidelným návštěvníkem. Vítězslav Hálek vypráví, že Purkyně sedával v předních řadách přízemí a pokud byla na programu opera, sledoval ji podle klavírního výtahu, který držel v rukou před sebou. Doma potom oblíbené árie přehrával na houslích.
Jeho velké nadšení pro divadlo dokazuje i příhoda, která se stala jednoho únorového dne. Purkyně se za šerého večera vracel do svého bytu ve Spálené ulici a na špatně osvětleném chodníku přehlédl otevřená dvířka do sklepa, kam před několika minutami složili uhlíři svůj náklad. Zakopl, upadl a svezl se dolů na hromadu uhlí. Rychle však sám bez pomoci vstal, doma si pak ošetřil několik ran na obličeji a na rukou, převlékl se a za hodinu již seděl na svém oblíbeném místě v divadle.
Maďarštinou génius nevládl
Když Prozatímní divadlo na svůj program uvedlo hru Růženka aneb turnaj z lásky od maďarského autora, diváci na programu mohli číst, že ji z maďarštiny přeložil „J. P.“. Všeobecně se tak soudilo, že překladatelem hry je právě Jan Purkyně.
O Purkyňových znalostech maďarštiny však lze pochybovat. V roce 1865 byl pozván na sjezd maďarských lékařů do Prešpurku. Dnešní Bratislava byla tehdy součástí maďarského království. Jako prominentní host byl Purkyně organizátory vyzván, aby svým projevem kongresové jednání zahájil. Purkyně to ale s díky odmítl. Poděkoval za čest, již pro něho tato nabídka znamenala, ale rozhodně prohlásil, že jde o sjezd maďarských lékařů, a že tedy zahajovací projev musí být proslovem v maďarštině, kterou on bohužel nevládne. Přislíbil však přítomným, že tento nedostatek napraví a jazyk bude studovat, tak aby při příštím sjezdu, bude-li opět pozván, mohl maďarsky jednání zahájit. Za toto své vystoupení sklidil vřelý potlesk přítomných. O tom, zda maďarštinu skutečně zvládl, není žádný doklad.
V seznamu Purkyňovy knihovny, který se zachoval, nacházíme vedle převahy německých spisů autory anglické, francouzské, italské i knihy v latině, ale žádný titul není v maďarštině. Ani v jeho korespondenci, bohatě zachované a evidované, neexistuje žádný dopis psaný maďarsky. To ovšem nevylučuje možnost, že text hry pro divadlo opravdu připravil, ale nikoli přímo z maďarštiny, nýbrž z německého překladu této hry. Uveřejnění díla maďarského autora přeloženého do češtiny z německého překladu původního textu nebylo v 19. století výjimečným.
Purkyňova účast na slavnosti položení základního kamene Národního divadla v květnu 1868 byla jeho posledním veřejným vystoupením. Jeho síly pak rychle ochabovaly a v létě následujícího roku – 28. července 1869 – geniální vědec zesnul.