Adolf Martin Pleischl – profesor chemie

Laskavý Pleischl totiž byl ke studentům vlídný, jejich obavy před zkouškou rozptyloval tím, že řeč převedl na otázky týkající se nejrůznější mimomedicínské činnosti studentů, vyptával se, kolik řečí a jaké studenti znají, jaké jsou jejich zájmy ve volném čase a podobně. Kladl jim také na srdce, aby vždy laskavě jednali se svými pacienty, a žádal je, aby se snažili s nemocnými hovořit česky, i když výuka tehdy probíhala v němčině.

Pleischl promoval v roce 1815. Prvé lékařské zkušenosti získal při ošetřování raněných v bitvách napoleonských válek, zajímal se však především o chemii. Stal se asistentem u profesora J. Freysmutha.

Chemie se v roce 1810 oddělila od botaniky jako samostatný obor a byla přednášena po celý rok v letním i zimním semestru. Když profesor Freysmuth v roce 1819 předčasně zemřel, Pleischl, který vedl výuku jako suplent, byl po dvou letech jmenován profesorem. Svůj obor vždy chápal jako přírodní vědu, která musí svými výsledky pomáhat praktickým potřebám. Sám na sobě zkoušel i některá léčiva, a protože chtěl mít výsledky i od dalších osob, obrátil se na své studenty. Spolupráci s ním ve výzkumu navázal Jan Purkyně. Byl to jeho posluchač, ale současně i vrstevník.

Purkyně o těchto výzkumech vypráví ve svém příspěvku „Podrobné zprávy o mých starších i novějších literárních, zvláště přírodnických pracích“: „Roku 1820 chystal dr. Pleischl, tehdáž profesor chemie na universitě zdejší, vydání vlastní knížky popisující tehdejší stav laboratoria a prací v něm vedených pod titulem: Das chemische Laboratorium. Mezi jinými pracemi byla i ta, že vyrobil emetin, látku, která v kořeni ipekakuany (blicího kořínku) činí základ vlastností dávení způsobující. Věda, že jsem se dříve zabýval zkouškami na těle vlastním o působení různých léků a jedů, obrátil se na mne, abych též s emetinem některé zkoušky podstoupil a jemu zprávu o nich pro jeho knihu podal. I učinil jsem to ohled bera na dávky léků, trvání času, hlavně ale na symptomy a sídla citů hnusnosti, jež jsem zvláště v jistých rozvětveních nervů bloudivého (nervus vagus) nacházel a podal jsem i zprávu o vlastní idiosynkrasii, kterou jsem při těch zkouškách učinil, a která několik dní trvala, totiž že každé spatření barvy hnědé, preparátu emetinovému podobné, cit hnusnosti ve mně vyvolalo.“ Toto Purkyňovo pozorování účinku emetinu je současně i první známý popis podmíněného reflexu.

Další z Pleischlových výzkumů zaměřený na praktické otázky se týkal analýzy českých vod. Podrobně zpracoval rozbor vody z Vltavy i pražských studní, stejně tak jako rozbor pražské půdy. Dále zkoumal prameny v Brandýse nad Labem, Houštce, Smečnu, Radnicích a v Bylanech, již zaniklé obci v okrese Most. Zajímal se i o vodu českých lázní, severočeských Teplic a západočeských Karlových Varů. Zavedl dokonce rozesílání léčivých karlovarských vod v kameninových lahvích.

Svou schopnost pružně reagovat na příležitosti prokázal Pleischl při návštěvě císaře v Karolinu. Před monarchou uspořádal několik efektních chemických pokusů. Žasnoucího císaře obratem požádal o příspěvek na vybudování a vybavení nového chemického ústavu. Uspěl a jeho nový ústav v areálu Karolina měl posluchárnu pro sto dvacet studentů. Pleischl doplňoval své přednášky názornými demonstracemi chemických pokusů, proto nechal vybudovat před katedrou skleněnou pohyblivou stěnu, tak aby bylo možno pohodlně a bez nebezpečí pozorovat experimenty.

Přízeň nadřízených míst přispěla k jeho povolání do Vídně, když se v roce 1838 uvolnilo místo po profesoru Jacquinovi. Byl to Pleischl, který 3. prosince 1847 přednášel ve vídeňské společnosti lékařů o narkóze chloroformem, již předvedl J. Y. Simpson tři týdny předtím v edinburské lékařsko-chirurgické společnosti. Byla to tedy bezprostřední informace o novince a vyvolala takový zájem, že několik chirurgů vyzkoušelo narkózu na sobě. Místo profesora chirurgie zastával Pleischl až do roku 1849, kdy byl z něho uvolněn. Historik lékařství O. Matoušek se nad tímto odchodem podivuje. Vždyť byla známa jeho oddanost císařskému domu. Brněnský fyziolog a purkyňovský badatel prof. V. Kruta si odvolání vysvětluje Pleischlovým vystoupením v březnu revolučního roku 1848, kdy v projevu ke studentům nadšeně přivítal zrušení cenzury, svobodu tisku a vznik konstituční monarchie.

Po svém odchodu z fakulty Pleischl vybudoval továrnu na nádobí s jím vyvinutým zdravotně neškodným smaltem. Jeho vynález byl nepochybným pokrokem oproti tehdy používaným smaltům olovnatým. Je tedy možné, že Pleischl, vždy se smyslem pro praktický život, se rozhodl sám odejít, aby se věnoval podnikatelské činnosti. Nebyl to tedy projev nemilosti nejvyšších míst, vždyť v roce 1849 jej císař vyznamenal řádem Františka Josefa I.

Pleischl se narodil v Jenišově u Českého Krumlova roku 1787 ve skromných poměrech. Byl otcem tří dětí, dvou dcer a jednoho syna. Syn Theodor se stal lékařem a dcery byly manželkami pražských profesorů, internisty J. Oppolzera a patologa J. Wallera. A. M. Pleischl zemřel ve Vídni jako osmdesátiletý v roce 1867. Na jeho náhrobku na vídeňském hřbitově čteme pod jménem a daty narození a smrti pouhá tři slova: „Objevitel jedůprostého smaltu“.