V předposledním válečném roce se počet docentů zubního lékařství na pražské fakultě rozšířil na tři vyučující. Dne 2. června 1917 byl habilitován dosavadní asistent Stanislav Šmelhaus. I on patřil mezi ty nadšence pro zubní lékařství, kteří se již jako medici stali demonstrátory Eduarda Nessela, přednosty zubního ambulatoria.

Profesor Stanislav Šmelhaus

 

Bádání nad etiologií zubního kazu

Stanislav Šmelhaus se narodil 17. listopadu 1887 v Karlíně a po maturitě v roce 1907 se zapsal na českou lékařskou fakultu v Praze. Promoval v roce 1912, ale již roku 1909 se stává demonstrantem zubního ambulatoria tehdy C. k. české Karlo-Ferdinandovy univerzity a půl roku před promocí je jmenován asistentem. Pravidelně se účastní schůzí Spolku českých zubních lékařů, přednáší na sjezdech a publikuje. Jeho první práce se týkají převážně otázek chirurgických, ale habilitační práce se zabývá otázkou zubního kazu. Podle Šmelhause se jedná o onemocnění, které – jak píše – „náleží do počtu těch chorob, jejichž etiologie byla již od počátku vědeckého pěstování zubního lékařství plna záhad a domněnek“. Oceňuje rozvoj bakteriologie i histologie a zná knihu W. D. Millera. Jeho chemicko-parazitární teorie vzniku kazu ho však nepřesvědčila a hájí vitální teorii svého učitele Eduarda Nessela, který je přesvědčen, že zubní kaz vzniká činností pulpy, která zbavuje zubovinu vápníku. Vedle svého vědeckého a pedagogického působení v zubním ambulatoriu Šmelhaus pracuje po promoci i ve své soukromé praxi v Praze II.

Mimořádné profesury dosahuje poněkud krkolomně. I kvůli vysokému sebevědomí...

Šmelhausovu docenturu oznamuje časopis Zubní lékařství, kde čteme: „Nový docent doplňuje trojici učitelů na jediném českém ústavě pro zubní lékařství, jehož rozvoj všichni čeští zubní lékaři stopují s velikou účastí. Pan docent zná z vlastního názoru a z úporných bojů, jaké vedl a vede Spolek českých zubních lékařů,oprávněná a vyplnitelná přání českých zubních lékařů. Nadějeme se, že na svém zodpovědném místě, s energií a zápalem, jeho mládí přiměřeným, pokusí se splnit naděje, které v něho klade spolek, jehož věrným a pracovitým členem vždy byl a bohdá i zůstane.“

V roce 1920 profesor Jesenský konečně prosadil, že se ambulatorium změnilo na zubní kliniku. Šmelhaus se na nově vzniklém pracovišti uchází o mimořádnou profesuru. Tu mu v roce 1922 Jesenský skutečně navrhuje. Sebevědomí tím ctižádostivému Šmelhausovi stoupá. V letním semestru akademického roku 1921/1922 ohlašuje přednášky a cvičení z předmětu klinika nemocí zubních s cvičeními v tahání zubů. Prvé dopoledne semestru se dostavil do ambulance, kde právě vedl asistent Kostečka praktická cvičení s mediky,a dožadoval se, aby byla ambulance uvolněna pro něho: „Opusťte tuto místnost, zde budu ordinovati já!“Kostečka přivolal Jesenského, který Šmelhausovi připomněl vzájemnou dohodu, že nebude přednášet témata chirurgická a že může přednášet jen tehdy, podřídí-li se klinickému řádu, a jen to, co schválí přednosta a profesorský sbor. Šmelhaus se bránil tím, že chirurgická témata přednášel již s profesorem Nesselem, od něhož má revers dávající mu právo mít chirurgické oddělení k dispozici. Dále nabízí, že budepřednášet na české dětské klinice, kde by svou výuku zaměřil na otázky dětského chrupu. Jesenský se pak obrátil na profesorský sbor, který rozhodl ve prospěch přednosty kliniky. Napjatý osobní vztah se Šmelhaus snažil řešit návrhem zřídit na poliklinice zubní ambulatorium, které by vedl. Jesenský tento návrh doporučil, ale vedení polikliniky odmítlo s tím, že pro tyto účely nemá dostatečné prostory. Šmelhaus pak přednáší jako ordinář na dětské klinice. Jeho mimořádnou profesuru to odsunulo až na rok 1928. Získává ji jako nehonorovanou a nemá právo účastnit se schůzí profesorského sboru. Poté od roku 1920 působí souběžně i na zubním oddělení České dětské nemocnice, později jako primář až do roku 1951. Současně přednášel zubní lékařství posluchačům všeobecného směru lékařské fakulty.

Oceňovaný muž všestranných zájmů a schopností

Zájem o orientální jazyky Šmelhause přivedl ke studiu na filozofické fakultě, kde v roce 1930 promoval. Svých jazykových znalostí využil ke studiu nejstarších dějin zubního lékařství a v českých i německých časopisech publikuje několik příspěvků o archeologických nálezech instrumentária užívaného k ošetřování chrupu při zhotovování výplní a extrakcích zubů. V roce 1934 krátce působí v histologickém ústavu a v roce 1937 v ústavu pro experimentální fonetiku.

Když byla po druhé světové válce zřízena fakulta dětského lékařství, přesouvá Šmelhaus svou pedagogickou činnost i tam. Fakultu opouští v roce 1951 a do konce roku 1957 pokračuje na zubním oddělení fakultního střediska KÚNZ v Praze v Klimentské ulici.

Šmelhausova publikační činnost zahrnuje 60 publikací v českých i zahraničních časopisech. Po celý život byl aktivní i ve Spolku českých lékařů, kde se věnoval mj.otázkám stavovským. Jako asistent měl zřejmě vřelý vztah k svému přednostovi Nesselovi, což bylo nepochybně všeobecně známé, a proto také nekrolog zesnulého profesora napsal právě on.

Jeho celoživotní působení ve výuce studentů i zubních lékařů na fakultách všeobecného a dětského lékařstvía v České dětské nemocnici oceňuje profesor Křečan jako vedoucí stomatologického směru na lékařské fakultě návrhem, aby byl profesoru Šmelhausovi přiznán mimořádný osobní důchod ve výši 1500 korun. K návrhu se připojil i děkan fakulty dětského lékařství a podpořil ji přednosta čtvrté dětské kliniky profesor Blažek s tím, že Šmelhaus ve funkci primáře, tedy zaměstnance zdravotnictví, jako profesor bezplatně vedl výuku. Připomeňme, že zmíněnýosobní důchod byl opravdu mimořádný, neboť plat začínajícího lékaře tehdy činil 1000 korun měsíčně.

Profesor Stanislav Šmelhaus zemřel v Praze 20. září 1959.