Jan Konrád Čermák, lékař předních pražských měšťanských a šlechtických rodin, bydlel s manželkou Josefou a s dětmi v rodinném domě v Nových Alejích, dnešní Národní třídě, mezi Spálenou a Mikulandskou. V tomto reprezentativním domě se setkávaly významné osobnosti tehdejší české pražské společnosti: F. Palacký, K. Mikan, K. M. Pinkas, J. M. Presl, K. Sternberg.

Jan Konrád, sám syn lékaře, byl bratrem Josefa Julia Čermáka, rovněž lékaře, a otcem synů Jana, Josefa a Jaroslava a dcery Marie. Josef Julius Čermák zahájil studia medicíny v Praze a dokončil je ve Vídni, kde přijal nejprve místo prosektora na anatomii a posléze se stal profesorem fyziologie a anatomie.

Zabýval se srovnávací anatomií, podnikl několik studijních cest Evropou, v Itálii studoval mořskou faunu, v Paříži pak u Cuviera. Koncem roku 1848 byl nečekaně propuštěn ze svého místa a krátce poté umírá. O dům a výchovu dětí pečovala jeho choť paní Josefa, starostlivá, energická a cílevědomá žena.

 

Jan Nepomuk, Purkyňův chráněnec

Ze synů manželů Čermákových se pro medicínu rozhodli bratři Josef a Jan Nepomuk. Josef Čermák ukončil studia medicíny v Praze a nastoupil jako sekundář v ústavu pro choromyslné. Po sedmi letech je povolán do Brna jako primář tamního ústavu pro duševně nemocné; tento ústav byl podle jeho návrhu přebudován. Jako zkušený psychiatr pak odešel do Štýrského Hradce na místo profesora psychiatrie. Jeho syn Vilém si posléze za svůj obor zvolil oftalmologii a stal se profesorem očního lékařství v Praze.

Nejvýznamnějším příslušníkem této rodiny, kterou J. T. Held, kolega, ve svých pamětech nazval lékařskou dynastií, byl Jan Nepomuk. Jeho rozhodnutí se pro medicínu nebylo samozřejmé, byl totiž všestranně nadaným dítětem. Byl zručným kreslířem, měl básnické vlohy, byl talentovaným klavíristou a pokoušel se i komponovat. Nakonec se však přece rozhodl pro rodinnou tradici – medicínu.

S Čermákovými se sblížil v roce 1837 J. E. Purkyně, tehdy profesor ve Vratislavi, který přijel do Prahy na mezinárodní sjezd. Byl to právě on, kdo později nabídl Josefině Čermákové, že pokud se osiřelý Jan rozhodne pro studium medicíny, bude o něj pečovat. Obě rodiny sblížil mj. zájem Purkyňova syna Karla o malířství, neboť malířem se stal i Jaroslav Čermák.

Jan zahájil svá studia v Praze, pak odchází za Purkyněm do Vratislavi. Na jaře roku 1848 přijel do Prahy na velikonoční prázdniny a zde ho zastihly dramatické události toho roku. Jan se zapisuje v Praze na univerzitu a vstupuje do studentské legie, v níž je zvolen velitelem jedné centurie kohorty mediků. Když vypukly tzv. svatodušní bouře, hájí se zbraní v ruce Karolinum, je ale zajat a uvězněn.

Jeho budoucí kariéra mohla být účastí na povstání ohrožena. Naštěstí vlivní přátelé rodiny rakouské policii vysvětlili, že Čermák přispěchal do Karolina jen proto, aby studentům rozmluvil jejich pošetilý boj, a že jeho podpis pod peticí studentů žádajících vydání zbraní byl „nestoudný padělek“, který tam někdo připsal.

Jan, propuštěný z vězení, odjíždí z Prahy do Vratislavi a svá studia nakonec dokončuje ve Würtzburgu. Když se Purkyně v roce 1850 vrátil do Prahy, pro svůj fyziologický ústav si výslovně vyžádal jako asistenta Čermáka, který právě odpromoval. Vybavil ho doporučujícími dopisy a poslal na studijní cesty Evropou a všemožně ho podporoval v jeho vědecké práci v Praze.

 

Marné úsilí o návrat do Prahy

Čermák se brzy habilituje a jako úspěšný vědec má předpoklady ucházet se o profesuru. V Praze však vhodné místo nebylo, a proto Čermáka, všeobecně považovaného za Purkyňova nejbližšího žáka a budoucího nástupce, ministr školství Thun posílá nejprve do Štýrského Hradce jako profesora zoologie, později do Krakowa jako profesora fyziologie.

Čermák se ovšem touží vrátit do svého rodného města, a tak se odhodlává napsat Purkyňovi dopis, v němž ho žádá o radu, zda má přijmout nabízenou profesuru v Pešti. Z textu dopisu mezi řádky vyplývá, že Jan chtěl od Purkyněho slyšet „přijeďte ke mně do Prahy“.

Když tuto odpověď nedostal, odhodlává se k dalšímu dopisu, kde už píše otevřeně: „Nejlépe by mi bylo pomoženo, kdybyste souhlasil s tím, abych vedle vás byl ustanoven mimořádným profesorem experimentální fyziologie. Vaše postavení by tím ani v nejmenším nebylo dotčeno.“ Tentokrát odpověď přišla obratem a Purkyně Čermákův návrh zdvořile, ale rozhodně odmítl. Čermák tedy zklamaně odjíždí do Pešti.

Brzy se však vrací do Prahy a na zahradě rodného domu vybuduje stavbu svého soukromého fyziologického ústavu. Nepochybně čeká, až se v Praze uvolní místo. Purkyně ovšem do důchodu nespěchá, a když svůj odchod avizuje, objevuje se petice studentů žádající, aby zůstal.

Když vídeňské lékařské časopisy kritizují Purkyněho, že jeho síly ochabují, na svou práci již nestačí a Čermák by měl převzít jeho místo, vypukne velká diskuse v českém tisku, který Purkyněho hájí. Čermák pochopil, že v Praze nemá naději, a přijal místo v Jeně a později v Lipsku. I v Lipsku staví na vlastní náklady budovu fyziologického ústavu a věnuje ho tamní univerzitě.

Jan Nepomuk Čermák si při dovolené v Karlových Varech sám diagnostikoval diabetes, jemuž nedlouho poté podlehl. Zemřel 16. září 1873 v Lipsku ve věku 45 let.