V rodině lesmistra Neuwirtha v Malenovicích na Zlínsku se narodili v roce 24. září 1893 Karel a 26. srpna 1895 František. Oba synové se rozhodli pro lékařské povolání.

Setkání, které upozornilo na objev Jana Janského

Karel po maturitě v Rokycanech, kam se rodina přestěhovala, odjel studovat medicínu do Vídně, ale po několika semestrech pokračuje v Praze, kde promoval 13. prosince 1918. V tentýž den promoval jeho mladší bratr František. Karel svou dráhu začíná na chirurgické klinice v Brně a po studijní cestě Evropou (Anglie, Itálie, Rakousko, Francie) se vrací s mezinárodními zkušenostmi v oboru urologie. Roku 1925 se stává docentem a přijímá místo primáře v nemocnici Milosrdných bratří v Brně. Své znalosti a zkušenosti si stále rozšiřuje cestami po Evropě i za oceán. V roce 1923 přijíždí do Londýna jako účastník mezinárodního kongresu spolu s dalšími třemi českými chirurgy. Poslední den sjezdu, který byl věnován krevní transfuzi, se švédský chirurg Torsten Rick zeptal Karla Neuwirtha, zda zná svého krajana Janského, který byl prvý, kdo popsal čtyři krevní skupiny. Rozpačitý Neuwirth musel přiznat, že zná jméno Janského jako psychiatra, ale o jeho objevu tak významném pro krevní transfuzi neví. Když další z účastníků profesor Diviš připravoval referát o sjezdu do lékařského časopisu, zmínil se, že „američtí autoři Landsteiner, Jansky a Moss po nesčetných zkouškách roztřídili lidstvo na čtyři skupiny podle vzájemného poměru aglutinace sér červených krvinek“. Diviš ve svém příspěvku předpokládal, že Janský jeAmeričan, neboť jeho jméno na sjezdu bylo vyslovováno jako „Džensky“. Po Neuwirthově upozornění svůj příspěvek dodatečně upravil. Setkání urologa Neuwirtha se švédským kolegou v Londýně tedy připomnělo českým lékařům Janského objev. Ten byl sice v českém časopise publikován již v roce 1906, ale nevzbudil větší pozornost. Jen díky tomu, že Janského český článek byl doplněn francouzským souhrnem, dostal se objev do povědomí v zahraničí a bylo o něm referováno v několika zahraničních časopisech. Karel Neuwirth se stává v roce 1931 profesorem, přednostou urologického oddělení zemské nemocnice a později kliniky v Brně. Za druhé světové války se stal členem odbojové skupiny působící na Českomoravské vrchovině a lékařem této skupiny. Zasloužil seo vybudování první urologické kliniky v českých zemích a patří k zakladatelům moderní urologie u nás. V roce 1949 odchází na odpočinek a umírá v Praze 6. dubna 1970.

Vědec-stomatolog, který vyvrátil některé mylné představy

Jeho bratr František také zahájil studia medicíny ve Vídni apošestém semestru se vrací do Prahy. Ve válečných letech 1917–1918, kdy byl nedostatek lékařů, vykonával funkci sekundárního lékaře na chirurgickém oddělení nemocnice v Plzni. Svou popromoční dráhu zahájil na interní klinice profesora Maixnera a po čtrnáctiměsíční vojenské službě v armádě na Podkarpatské Rusi si vybral za svůj obor zubní lékařství. Absolvoval roční přípravný kurz na klinice profesora Jesenského a nastupuje pak na této klinice. Od dubna 1922 se stává současně i asistentem na nově vzniklém Státním ústavu pro zubní lékařství. Tento ústav byl zřízen z podnětu profesora Jesenského, aby sloužil postgraduální výchově lékařů, kteří se po ukončení studia chtěli věnovat zubnímu lékařství. Protože Neuwirtha zajímala i problematika chirurgická, vzdělání si doplnil na chirurgické klinice profesora Kukuly. V roce 1926 je habilitován a na Státním ústavu vede chirurgické oddělení. Podnikl několik studijních cest a navštívil pracoviště v Berlíně nebo Hamburku. Byl dlouholetým redaktorem časopisu Zubní lékařství, který byl později přejmenován na Československou stomatologii. Ve dnech květnového povstání v roce 1945 obsazuje bývalou německou zubní kliniku ve Štěpánské ulici,a zakládá tak 2. stomatologickou kliniku lékařské fakulty v Praze, je jmenován profesorem a přednostou tohoto pracoviště, kde působí až do své smrti. Vědecká činnost profesora Neuwirtha se zaměřila na otázky ošetření zubní dřeně, jeho výsledky vyvrátily mylně tradovanou představu, že otevřená pulpa je ztracený orgán. Dále se zabýval otázkami patogeneze zubního kazu a spolu s histologem profesorem Wolfem sledovali účast sliny na remineralizaci skloviny. Jeho experimentální a klinické studie se týkaly i otázek chirurgických. Přínosné byly jeho práce o replantacích zubů. Byl autorem téměř stovky prací uveřejněných v různých časopisech, napsal čtyři učební texty a pět učebnic. Z domova si přinesl lásku k přírodě, byl myslivcem i rybářem a měl hluboké znalosti botanické. Jeden z jeho spolupracovníků,docent Sovadina,ho charakterizuje těmito slovy: „Originální a intuitivní vědecký pracovník, talentovaný a pilný pisatel. Zdravotník preventivního zaměření, stomatolog široké koncepce, vynikající oblíbený pedagog.“Neuwirthův kolega, profesor neurologie Henner, hopři oslavě šedesátin ocenil jako vědce, lékaře a organizátora, který se s důvěrou a optimismem může zahledět do úspěšné perspektivy dalších desetiletí. Tato optimistická předpověď se bohužel nevyplnila. František Neuwirth nečekaně umírá na svém venkovském sídle v Dobřívi na Rokycansku 15. srpna 1957 ve věku 62 let.