V Poličce se nevěnoval jen svým pacientům, ale osvědčil i schopnost úspěšně vládnout perem a ve spisku o dějinách Poličky se projevil jeho zájem o historii. Eiseltovu pozornost přilákaly také minerální prameny, a to jak kolem Chrudimi, tak i v Jánských lázních, a dokonce v Táboře. Všem těmto třem oblastem věnoval rovněž své spisky. Působení končí potom v Hradci Králové a i tam se vedle medicíny věnuje historii. Zpracoval dějiny Hradce Králové a literárních spolků tohoto východočeského města.

 Spoluzakladatel Spolku lékařů českých

Jeho syn Jan Bohumil (1831‒1908) kráčel ve stopách svého otce. Studia dokončil v Praze v roce 1855 a nastoupil ve všeobecné nemocnici. Měl zájem poznat medicínu i za hranicemi. Když získal Krombholzovo stipenidum, navštívil postupně Berlín, Londýn a Edinburgh.

Po návratu byl jmenován primářem plicního oddělení ve všeobecné nemocnici a na lékařské fakultě působil po celý život. Projevil se i jako úspěšný organizátor a spolupracoval na založení Časopisu lékařů českých v roce 1862, kdy se stal spolu s Dr. Podlipským prvním redaktorem.

Eiseltovou zásluhou je i založení Spolku lékařů českých. Společně s Edvardem Grégrem za podpory J. E. Purkyně vypracoval stanovy, které byly v roce 1860 schváleny.

Jeho jméno se stává známým i v zahraničí, což se odrazilo v pozvání z Charkova. Přijmout místo profesora mu doporučovali čeští profesoři ve Vídni, ale Purkyně měl názor opačný: „Máte-li odvahu, zůstaňte.“

Eiseltovo váhání pomohlo ukončit memorandum mediků, kteří ho žádali, aby Prahu neopouštěl. V roce 1881 je jmenován jako řádný profesor přednostou interní kliniky všeobecné nemocnice. Stává se vrcholným představitelem pražské fakulty.

Ujal se i přípravy několikasvazkového díla pokrývajícího co nejširší oblast medicíny Odborná patologie a terapie. Jako redaktor si vybíral spolupracovníky z různých oborů a díly měly vycházet zhruba v ročních intervalech od roku 1878 až do roku 1889. Celý projekt však zůstal nedokončen.

 Lékař spisovatelem

Za svého dlouholetého působení byl Eiselt svědkem i účastníkem mnoha událostí v životě lékařské fakulty. Jeho přátelé ho proto vyzývali, aby napsal paměti. Dlouho se tomu bránil, psát memoáry považoval za citlivou záležitost, ale nakonec se přece jen rozhodl splnit přání kolegů.

Jeho paměti vyšly v roce 1908 pod názvem O vzniku a začátcích české lékařské kliniky. Je to cenné svědectví o české medicíně v posledních desetiletích 19. století, které přibližuje mimo jiné i boje za prosazení českých přednášek a konečně za českou univerzitu.

V knize Eiselt vzpomíná na své zážitky z lékařské praxe i ze života kolegů. Zajímavé jsou například jeho zkušenosti s chováním pacientů. U aristokratické klientely byly konzultace u lůžka nemocných velmi oficiózní. To se týkalo i oblečení lékařů, kteří byli pozváni k návštěvě nemocných v pražských palácích. Přitom honoráře nebyly vyšší než v rodinách měšťanských.

Sám Eiselt si při konzultacích u lůžka honorář neurčoval. Přijal to, co obdržel, avšak někteří kolegové při odchodu otevřeli obálku, a pokud nalezli malou částku, požádali o doplatek. Částky za konzultaci se pohybovaly do dvacíti zlatých. Nejvyšší honorář, který kdy Eiselt obdržel, byl ten za léčení srdeční vady ženy továrníka po dobu dvou let, což byly dva tisíce zlatých. A když prý jeden z jeho kolegů po náročné konzultaci v předané obálce objevil deset zlatých, odevzdal je při odchodu služebné.

Eiselt vzpomíná i na další příhody svých kolegů: rodinný lékař byl pozván na svatbu dcery přední pražské rodiny. Když se po obřadu jeden ze svatebčanů pokusil při gratulaci nevěstu políbit, lékař tomu energicky zabránil. Dotyčný host byl totiž jeho pacient léčený pro syfilis, což však vzhledem k lékařskému tajemství nesměl lékař prozradit, a tak nemohl vysvětlit své chování. Následovalo vyzvání k souboji, který byl naštěstí domluvami sekundantů vyřešen smírem.

Eiseltův žák a pozdější profesor B. Vacek hodnotí po padesáti letech svého učitele následovně: „Eiselt vzbuzoval důvěru a úctu, měl osobní kouzlo a sebevědomou skromnost. Byl již za svého života mužem, který celému období rozvoje medicíny vtiskl svou energii. Nám vždy připomínal: Nemáte před sebou nemoc, ale nemocného člověka.“

 Průkopník gerontologie

Medicíně se věnoval i jeho syn Rudolf Richard Eiselt. Narodil se v Praze roku 1881 a studia ukončil v roce 1905. Také on se věnoval interní medicíně a v roce 1912 přijal pověření vybudovat sanatorium Na Pleši určené pro pacienty postižené tuberkulózou.

Připomenutí zaslouží učebnice, kterou Eiselt napsal ve španělštině pro latinskoamerické země. Vyšla v Barceloně v roku 1926 pod názvem Terapéutica general de la tuberculosis.

Dalším jeho odborným zájmen byly problémy stáří a na interní klinice vybudoval oddělení pro gerontologii, z něhož vznikl později Ústav pro nemoci stáří. V letech nacistické okupace byl Ústav pro nemoci stáří využit jako německý vojenský lazaret a po roce 1945 již nebyl obnoven.

Eiselt pak pracoval na IV. interní klinice pražské lékařské fakulty. Zemřel v roce 1950.