Honzu Václavíka do čtyřtisícové výšky doprovázel tým dalších jedenácti diabetiků ze zemí celého světa (USA, Kanada, Německo, Lucembursko atd.). Všichni byli dobře kompenzovaní a bez významných zdravotních omezení nebo komorbidit. Nad zdravotním stavem pacientů bděli čtyři lékaři z USA, Brazílie, Slovinska a Německa a dva lektoři z Francie a USA.

 

Byl jste poprvé v životě v takové nadmořské výšce. Jaké to bylo? Došli jste až na vrchol?

Ano, byl to zatím nejvyšší výšlap, který jsem v životě absolvoval. Spali jsme nejdříve v nadmořské výšce kolem 400 metrů a pak jsme jeli do základního kempu, který byl kolem 2500 metrů vysoko. Následně jsme stoupali už pěšky, a to zhruba do 4200 metrů. Tělu se to první den nelíbilo, ale po noci v tom prostředí jsem si zvykl.

 

Kolik dní cesta trvala a jak probíhala?

Cesta trvala pět dní. První den jsme se přesunuli ze základního kempu, do kterého jsme přijeli autobusem, na stanoviště u jezera. Další den jsme šli zase dál, do tábora, kde jsme stanovali dvě noci. První den v tomto kempu byl spíše odpočinkový, abychom se připravili na výstup na vrchol. Další den jsme vstávali ve tři ráno a zahájili výstup na vrchol. Bylo to místy dost náročné. Ta nadmořská výška byla znát a terén byl občas prudký. Vrcholu Mont Langley jsme dosáhli kolem poledne a v odpoledních hodinách jsme se vrátili do tábora a slavili. Nazítří jsme museli zvládnout zhruba 25 kilometrů, abychom se dostali zase zpátky do základního kempu, odkud jsme jeli autobusem do hotelu v Lone Pine.

 

        Box image

Jan Václavík (19 let) z Prahy je prvním Čechem přizvaným do T1D Challenge. Letos v srpnu vystoupal spolu s dalšími nemocnými na vrchol Sierra Nevady (Mont Langley, 4275 m). Poprvé v životě se ocitl v takové nadmořské výšce a za den urazil až 25 km. Členové výpravy se od ostatních turistů lišili jen výbavou. Honza měl s sebou inzulinovou pumpu, glukagonový kit na vážnou hypoglykemii a zásobu hroznových cukrů. „V průběhu celého pobytu jsme byli měřeni senzory na kontinuální monitorování glykemie, takže jsme měli k dispozici graf, jak se glykemie vyvíjí, a zároveň jsme dostávali upozornění, když se trend vývoje glykemie prudce měnil,“ popisuje a dodává: „Stačí si věřit a zkoušet, potom člověk dokáže úplně všechno.“ Dobrodružné výzvy pro nemocné s diabetem se uskutečňují díky podpoře společnosti sanofi-aventis a jejich cílem je inspirovat další nemocné a přesvědčit je, aby žili aktivně i navzdory své diagnóze. Každý rok je vybírána skupina pacientů, kteří se účastní několikadenního treku. Byli už na Kilimandžáru, Machu Picchu, na Islandu nebo letos právě v USA.

Nesli jste si vše na zádech?

Naštěstí ne. Velké batohy, stany, spacáky a karimatky nám vozili na koních. S sebou jsme si nosili pouze menší batohy, kde jsme měli vše potřebné na celý den, takže vodu, jídlo, diabetické věci a oblečení.

 

Co bylo na výstupu nejtěžší?

Z mého pohledu bylo nejtěžší si zvyknout na klimatické podmínky. Velká nadmořská výška způsobuje, že jsou veškeré aktivity náročnější. Zároveň bylo občas stěžejní i počasí, které se rychle měnilo. V noci byla celkem zima ‒ okolo čtyř stupňů ‒ a přes den pak i 26 stupňů Celsia. Jakmile zapadlo slunce, teplota prudce klesla.

 

Jak moc vás na cestě omezoval diabetes?

Prakticky nijak. S diabetem jsem se tak sžil, že nemůžu říct, že mě nějak omezuje.

 

Je pro vás někdy těžké dodržovat léčbu?

Někdy je to náročné, protože musíte nad rámec běžných problémů, kterých je občas v jednu chvíli mnoho, řešit ještě problémy diabetické. Občas se uplatňuje zákon schválnosti, že když nejvíc pospícháte, musíte vyměnit inzulin nebo přepíchnout kanylu.

 

Jak se léčíte?

Inzulinovou pumpou. Při této výpravě bylo důležité pracovat s bazálním inzulinem, abych se adaptoval na vyšší fyzickou zátěž a nadmořskou výšku. Lékaři nám pomáhali s odhadem dávkování inzulinu a radili nám, jak se co nejlépe připravit na fyzickou zátěž. Měli jsme s sebou inzulin, glukagonový kit na vážnou hypoglykemii a zásobu hroznových cukrů. Inzulin se při extrémních teplotách skladuje v pouzdře, které ho udržuje v normálních teplotách. Nebylo to ale potřeba.

 

Musel jste po cestě absolvovat nějaké lékařské kontroly?

Ne, nebyl důvod.

 

Měřili lékaři v průběhu cesty vaši glykemii víc než obvykle?

V průběhu celého pobytu jsme byli měřeni senzory na kontinuální monitorování glykemie, takže jsme měli k dispozici graf, jak se glykemie vyvíjí, a zároveň jsme dostávali upozornění, když trend vývoje glykemie prudce stoupal nebo klesal nebo když se dostala mimo „zdravé“ pásmo.

 

Měl jste nějaká omezení, nějaký zvláštní režim?

Víc jsem jedl a píchal si méně inzulinu, protože tělo bylo stále ve fyzické zátěži nebo regeneraci.

 

Jak jste se na cestě stravovali?

Strava správně kompenzovaného diabetika s inzulinovou pumpou se od té běžné až na pár výjimek neliší. Především omezujeme množství jídla s vysokým glykemickým indexem, protože po něm rapidně stoupá glykemie.

 

Zvládli jste výstup všichni?

Všichni jsme výstup zvládli a neměli jsme žádné komplikace. Občas jsme se samozřejmě zastavovali na doplnění cukrů, ale nic neobvyklého.

 

K jakým závěrům jste spolu s lékaři došli a znamená to něco pro váš běžný život?

Potvrdili jsme motto celé výzvy a to, že diabetes není omezením a že zvládneme všechno, co běžný zdravý člověk. A mnohdy i víc. Potkal jsem skupinu bezvadných lidí, kteří sdílejí moje mentální nastavení, srší z nich pozitivní energie a jsou otevření. Prožili jsme skvělý týden, během nějž se z nás stala taková velká rodina, kterou mnohem více než diabetes spojuje právě ten pohled na svět a nadšení ze života.

 

Motivují vás tyto čerstvé zážitky k dalším, třeba samostatným cestovatelským akcím?

Ano, nakoplo mě to ještě víc k tomu, abych poznával svět a zprostředkoval své zážitky a entuziasmus ostatním lidem.

Uložit

Uložit