S MUDr. Alenou Šteflovou jsme se sešly v prosinci krátce poté, co byl novým ministrem zdravotnictví jmenován Adam Vojtěch (ANO), ale zároveň před tím, než právě ji představil jako svou náměstkyni. V nové funkci se chce zabývat především zdravotní gramotností českého národa a také snižováním počtu chronických neinfekčních nemocí včetně těch onkologických, diabetu a obezity. Tedy tématy, které až do listopadu loňského roku téměř 15 let řešila ve funkci ředitelky kanceláře Světové zdravotnické organizace (World Health Organization – WHO) v České republice. Rozhovor byl určitou reflexí fungování naší země v rámci WHO i srovnáním našeho zdravotnického systému a přístupu ke zdraví se zbytkem Evropy i se světem.
Organizace na světovém zdravotnickém shromáždění každoročně přijme základní rezoluce programu, které schvalují delegace 194 členských zemí. Podobná jednání se poté odehrávají na úrovni Evropy, kde se formulují rezoluce a doporučení pro evropský region. Od těchto programů se odvíjejí národní aktivity. Jednotlivé státy zároveň uzavírají bienální smlouvy o spolupráci, v českém případě jde o smlouvu mezi ministerstvem zdravotnictví a WHO.
Kolik témat bývá předmětem bienální smlouvy pro Českou republiku a kdo přesně je vybírá?
Smlouva obsahuje zhruba 12‒15 témat na dva roky a na prioritách se domlouvá evropská úřadovna WHO právě s ministerstvem zdravotnictví. Ve smlouvě jsou vždy uvedeny už zcela konkrétní kroky, například vytvoření národního antibiotického programu či podpora při vytváření postupu v rámci reformy psychiatrie a konzultace nad navrhovanými komunitními centry duševního zdraví. Psychiatrie ostatně byla nejen výzvou akčního evropského plánu, ale také opakovaným tématem bienálních smluv. WHO vnímá, že nám to v této oblasti nejde.
Odkud WHO bere vhled do našeho systému a mezer ve zdravotnictví?
Z hlášených indikátorů, statistických dat a informací, které vzejdou ze společných schůzek, z popisu systému, který jsem jako vedoucí kanceláře WHO pro ČR pravidelně připravovala. Každý zdravotní systém je popsán v publikaci vytvářené tzv. European Observatory on Health Systems and Policies, která je akademickým pracovištěm WHO. Zástupci tohoto pracoviště pak společně s našimi experty tvoří tuto publikaci. Tým mapuje jednotlivé oblasti veřejného zdravotnictví, jednotlivé segmenty zdravotní péče, způsob jejich financování, pojištění atd. Publikace je aktualizována zhruba v pětiletých intervalech.
Jakých oblastí se probíhající projekty u nás týkaly nejčastěji?
Mezi nejnosnější témata od počátku mého působení patřila právě psychiatrie, pak řešení antibiotické rezistence a úrazová prevence. Zajímavé bylo, že resort zdravotnictví nikdy nepovažoval prevenci úrazů za svou problematiku. Přitom úmrtnost mužské populace na úrazy je co do četnosti třetí nejvyšší po kardiovaskulárních a onkologických onemocněních.
Výsledkem bylo, že se vůbec poprvé vytvořil meziresortní plán na prevenci úrazů. Zahrnoval spolupráci ministerstva vnitra, školství a dopravy. Vlastně šlo o jeden z prvních funkčních meziresortních projektů u nás.
Jaký byl v tomto případě cíl a zároveň efekt projektu?
Edukace a zároveň monitorování problematiky, protože v České republice do té doby chyběla data. Například brněnské traumatologické pracoviště prof. Ladislava Pláňky začalo monitorovat všechny dětské úrazy. Sestavená pracovní skupina zároveň vytvořila edukační programy a stanovila nezbytná opatření pro prevenci úrazů, mezi něž patřilo povinné pásání v autě, povinné helmy pro děti na kola a projekty typu „bezpečná cesta do školy“. To bylo v roce 2003.
Dnes se pozornost přesunula na problematiku násilí. S pomocí WHO se nám podařilo vytvořit jeden z prvních akčních plánů prevence násilí na dětech a později také genderově pojaté násilí. V čele této skupiny stála 3. lékařská fakulta UK a MUDr. Eva Vaníčková. Zrovna téma domácího násilí na ženách bychom tu bez mezinárodní iniciativy těžko otevírali.
Téma násilí na dětech bylo také tabu?
Bylo spíše obtížné najít partnera, který by se ujal studie, jež se ho týkala. Nakonec se tématu chopil prof. Miloš Velemínský a Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Udělali jsme dotazníkovou studii mezi vysokoškoláky z pěti nebo šesti vysokých škol, ptali jsme se jich na nežádoucí zkušenosti s fyzickým i psychickým násilím v dětství. Metodu jsme převzali od kolegů z WHO. Pokud jde o případy fyzického násilí, včetně sexuálního, vyšla nám docela vysoká čísla.
Jak je to s financováním projektů, do jaké míry se na něm podílí WHO?
Ustáleným pravidlem je, že u zemí našeho typu bienální smlouva disponuje zhruba 120‒130 tisíci dolarů (2,5–2,8 milionu korun), a to na veškeré projekty na dva roky. V porovnání s penězi z evropských dotací a grantů je to velmi málo, ale zase je získáme ihned poté, co podepíšeme bienální smlouvu a projekty se začnou realizovat
Zpravidla jde o finance nezbytné k nastolení tématu, sestavení pracovní skupiny, na odměny pro její členy, vydání knihy, překlady, organizaci seminářů, cestovné. Tedy nikoli na materiální vybavení, přístroje apod.
Výše financí se pochopitelně liší téma od tématu. Například na infekční onemocnění jdou značné peníze, ale ty Česká republika nikdy nečerpala, protože jsou země výrazně potřebnější než my. Větší finance putují třeba do afrických zemí nebo do Jižní Ameriky. Naopak na chronická neinfekční onemocnění jde malá část rozpočtu, protože s tím se potýkají všechny státy.
Další peníze na projekty jste čerpali ze státního rozpočtu?
Například pokud šlo o téma prevence úrazů, jedním z kroků bylo ustavení centra pro úrazovou prevenci v Motole. Bylo na fakultní nemocnici najít další zdroje pro financování.
Některá témata, například úrazovost, se podařilo za vaší éry posunout. Existují taková, se kterými se v České republice dlouhodobě pohnout nedaří?
Jde o kouření a konzumaci alkoholu. To nám WHO vytýká neustále. Jenže my proti tomu nedokážeme bojovat, protože v České republice je to natolik rozporuplné a zlobbované téma, že je vlastně neřešitelné.
Ale vždyť byl přijat a loni vstoupil v platnost protikuřácký zákon…
To ano, ale velmi pozdě. Navíc Česká republika se již v roce 2003 zavázala k rámcové úmluvě o kontrole tabáku, což byl jediný legislativně požadovaný rámec od WHO, ale neustále se jeho přijetí odkládalo. Až v roce 2012 věc dotáhl tehdejší ministr zdravotnictví Leoš Heger.
Ale pokud bychom měli jít do detailu, rámcová úmluva prošla naším legislativním procesem jen díky tomu, že poslanci odsouhlasili dovětek, který naštěstí ve WHO přehlédli. Jinak by nám to neuznali jako ratifikované. Tj. že Česká republika nebude vyjímat tabákový průmysl z ranku spolupracujících partnerů.
Pokud jde o pití alkoholu, co nám WHO vytýká nejvíce?
Především vévodíme tabulkám ve spotřebě na osobu. A to nejen u dospělé populace. Například existuje studie, která se týká školních dětí a jejich zkušenosti a pravidelného pití ve věku 11, 13 a 15 let. Už v 11 letech patří naše děti na špičku společně se zhruba dalšími čtyřmi státy ve studii zahrnující přibližně 45 nejen evropských zemí. Ve 13 letech už jsou naše děti druhém místě a v 15 letech první.
Ale 11leté nebo 13leté děti přece nepijí pravidelně?
Ale ano, třeba jednou týdně. A podobně je to i u kouření. U 15letých dětí jsme zase zjišťovali zkušenost s marihuanou a i v této studii je Česká republika na prvním místě.
Jaké jsou doporučení WHO ve snaze snížit spotřebu alkoholu?
Existují tři doporučení, která se týkají ceny, marketingu a dostupnosti. U nás je alkohol dostupný na každém rohu, kolegové ze zahraničí se často diví, že první, co v České republice potkají, jsou obchody a stánky plné lahví alkoholu, dostupných v kteroukoli denní dobu. Ve většině civilizovaných zemích taková dostupnost není. Alkohol je navíc velmi levný ve srovnání se zahraničím. V České republice je velká míra tolerance společnosti, kdy požívání alkoholu nevidíme jako nic špatného.
Ono je to těžké, když třeba prezident Zeman alkohol i kouření poměrně výrazně propaguje…
Ano, například když navštívil tabákovou firmu Philip Morris v Kutné Hoře. Jestli si dobře pamatuji, tak prohlásil, že kouřit se může od 27 let, kdy on začal a kdy už to není pro organismus tak škodlivé. Tato informace pak běží v médiích jako lavina a každému se líbí.
Napadne vás ještě nějaké téma, se kterým si podle WHO nevíme rady?
Jde jednak o elektronické zdravotnictví, se kterým se nám WHO snažila opakovaně pomoci. Je nám vytýkáno, že jsme pozadu. Elektronické zdravotnictví je vnímáno jako nástroj kvality a efektivity zdravotní péče. Také přispívá k blahu pacienta, protože nedochází ke zbytečnému nadužívání péče, opakovaným vyšetřením a zbytečnému zatěžování pacienta mnohdy nepříjemnými výkony.
A pak je nedostatečně nastaven systém následné a dlouhodobé péče, který nekopíruje potřeby pacienta a jeho prognózu. Další kapitolou je nadváha a obezita a nárůst tzv. chronických onemocnění. Máme vypracované akční plány, které nám připomínkovala WHO, ovšem nedaří se nám je prosazovat.
Je nějaká oblast, kde nás WHO hodnotí pozitivně?
Standardní kvalita české zdravotnické péče je hodnocena velmi pozitivně, a to i ve srovnání s vyspělými evropskými státy. Velmi vysoko je ceněna i celková úspěšnost kardiochirurgických výkonů, péče o ikty, náš porodnický systém a vůbec péče o reprodukční zdraví. Proto patříme mezi vůdčí země, pokud jde o nízkou kojeneckou a také mateřskou úmrtnost.
Jsme taková země extrémů. Na jedné straně si dokážeme pohlídat, aby se rodily zdravé děti, ale později začne kvalita našeho zdraví pokulhávat. V tomto ohledu jsem určitě zastáncem posilování primární péče jak dospělých, tak dětských praktických lékařů, kteří by se měli zaměřit na rizikové chování svých registrovaných pacientů, motivovat je ke změně a u dětí hledat skryté nedostatky v rodinách.