Mohou mít osoby s rodinnou anamnézou velké depresivní poruchy (z angl. major depressive disorder, MDD) vyšší riziko poškození kognitivních schopností? Podle zjištění týmu Dr. Barbary Pavlovové z Dalhousie University v Halifaxu v Novém Skotsku, USA, pravděpodobně ano. Vyplývá to aspoň z metaanalýzy 54 studií zahrnujících téměř 8500 jedinců, jejíž výsledky publikovali Pavlovová a její kolegové na konci loňského roku on-line v JAMA Psychiatry (MacKenzie L. E., Uher R., Pavlova B., JAMA Psychiatry; publ. on-line 26. prosince 2018): prvostupňoví příbuzní lidí s velkou depresí dosahovali horších výsledků kognitivních testů než osoby bez rodinné anamnézy této duševní nemoci. Podle Pavlovové „toto zjištění může znamenat, že kognitivní porucha je součástí rodinné dispozice k depresi“.
Horší výsledky byly nalezeny téměř ve všech oblastech kognitivních funkcí
„Nález kognitivního poškození u velkých depresivních poruch (…) vyvolává otázku, zda spíše než důsledkem MDD nebo její léčby není součástí preexistující vulnerability. Podle našich informací nebyly publikovány žádné metaanalýzy, které by se kognitivními poruchami u příbuzných prvního stupně jedinců s MDD zabývaly,“ osvětlují autoři okolnosti, jež je na myšlenku uskutečnit zmíněný výzkum přivedly, v abstraktu ve zmíněném on-line vydání JAMA Psychiatry. Rozdíl mezi oběma uvedenými alternativami je přitom důležitý, jak Pavlovová zdůraznila pro odborný server MedPage Today. Díky přibývajícím poznatkům totiž lze zvolit lepší přístup k pacientům.
Skupina Pavlovové hodnotila data 8468 jedinců ve věku 69 let a mladších, a to 3246 členů rodin osob s velkou depresivní poruchou a 5222 kontrolních subjektů (osob, které neměly mezi příbuznými prvního stupně nikoho s diagnózou velké depresivní poruchy, bipolární poruchy nebo schizofrenie), již se zúčastnili některé ze čtyřiapadesáti nepřekrývajících se studií provedených od 1. ledna 1980 do 15. července 2018. Jako zdroje dat vědci použili Medline/PubMed, PsycINFO a Embase. Průměrný věk příbuzných pacientů s depresivní poruchou činil 15,38 roku a 57,68 % tvořily ženy; průměrný věk v kontrolní skupině činil 14,70 roku a 55,93 % tvořily ženy.
Ve všech posuzovaných studiích dohromady bylo provedeno 284 měření kognitivních funkcí. U každého kognitivního testu výzkumníci vypočítali standardizované střední rozdíly (z angl. standardized mean differences, SMD) mezi oběma skupinami. V rameni, které tvořili nejbližší příbuzní jedinců trpících velkou depresí, zjistili celkově horší kognitivní výkon oproti kontrolní skupině (SMD -0,19; 95% interval spolehlivosti -0,27 až -0,11, p < 0,001), přičemž mezi studiemi byla zjištěna mírná heterogenita. Tento malý SMD se objevil téměř ve všech posuzovaných oblastech kognitivního výkonu (celkový IQ: SMD -0,19, verbální inteligence: SMD -0,29, percepční inteligence: SMD -0,23, paměť: SMD -0,20, akademický výkon: SMD -0,40, jazykové schopnosti: SMD -0,29).
„Obecná kognitivní porucha je rysem rodinné dispozice pro velkou depresi,“ shrnují Pavlovová a spol. v abstraktu v JAMA Psychiatry. „Toto poznání může přispět k včasné identifikaci rizika deprese a může být posouzeno jako potenciální cíl včasné intervence,“ konstatují.
Důvodů, proč prvostupňoví příbuzní osob s velkou depresivní poruchou mohou mít narušený kognitivní výkon, existuje několik, včetně genetických a sociálních faktorů, jak poznamenala Pavlovová pro MedPage Today.
Zvýšení kognitivních schopností jako léčba nebo prevence deprese?
Článek je v JAMA Psychiatry doprovázen editorialem, který napsali Dr. Jonathan Roiser z University College London v Anglii a jeho kolegové. Jak uvádějí, podle jejich názoru by kognitivní porucha mohla být také důsledkem subklinických depresivních symptomů, případně „parentální deprese by mohla negativně ovlivnit kognitivní vývoj prostřednictvím environmentálních vlivů, jako je domácí prostředí nebo styl rodičovské výchovy“.
Upozorňují, že studie dvojčat sice ukázaly, že jak deprese, tak i kognitivní schopnosti jsou ovlivněny genetikou, kauzální vztah mezi úrovní kognitivních schopností a depresí však není jednoznačný. „Deprese je spolehlivě spojena s kognitivní poruchou, ale kauzální povaha tohoto vztahu zůstává nejasná. To je důležité, protože pokud kognitivní porucha vede k rozvoji depresivních symptomů, může posílení kognitivních schopností sloužit k léčbě, nebo dokonce prevenci deprese,“ píšou. Napomoci přitom podle nich může například molekulární genetika, s použitím větších vzorků a lepším porozuměním genetické architektuře deprese.
Autoři editorialu dodávají, že odhalení kauzálních souvislostí by mohlo připravit cestu pro nové intervence založené na zlepšování kognitivních funkcí (psychologickém nebo farmakologickém). Upozorňují přitom, že takové intervence by byly obzvláště cenné vzhledem k tomu, že kognitivní porucha u deprese představuje rizikový faktor pro špatný výsledek léčby.
Pavlovová a kol. nemohli příčinný vztah mezi kognitivním postižením a depresí určit, protože se jednalo o metaanalýzu průřezových dat. Mezi limitace jejich výzkumu patří dále mimo jiné skutečnost, že z důvodu povahy zařazených studií nemohli kontrolovat mírné formy psychopatologie u prvostupňových příbuzných pacientů s velkou depresivní poruchou. Jak dodali autoři editorialu, Pavlovová a kol. „zahrnuli pouze studie s klinicky validovanými měřeními pro diagnostiku deprese, které maximalizovaly specificitu, ale potenciálně mohly pominout relevantní údaje“.