Pacienti u soudu: schyluje se k astronomickým odškodným?

Projednávání případů ublížení na zdraví bývá zpravidla velmi emotivní. Na jedné straně stojí žalobce, tedy pacient či jeho rodina, příbuzní, kteří jsou zdrceni nečekaně špatnou zdravotní prognózou, či dokonce smrtí blízké osoby. Na straně žalované pak poskytovatel zdravotní péče, tedy zástupce nemocnice, polikliniky, lékař.

Soudce, respektive tříčlenný senát odvolacího soudu, má rozhodnout, zda za nepříznivý zdravotní stav může chyba lékaře či újma vznikla náhodou, tedy vlivem tzv. přípustného rizika. Pokud skutečně o cizí zavinění šlo, váží, zda je namístě odškodnit pacienta za bolest, ztížení společenského uplatnění, ztrátu na výdělku, účelné náklady spojené s léčením atd. A především jak vysokou částku poškozeným přiřknout.

Náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění upravuje § 2958 nového občanského zákoníku platného od roku 2014, který poněkud vágně říká, že „peněžitá náhrada má plně vyvážit újmu, a nelze-li výši takto určit, uplatní se zásady slušnosti“. Co to v praxi znamená? Těžko říci, podle dostupných informací zatím podle nového zákoníku pravomocné rozsudky v civilním řízení nepadly.

Pro jednotlivé soudce bude stěžejní soudní judikatura neboli praxe, kterou svými konkrétními rozhodnutími určuje primárně Nejvyšší soud. Jenže tyto verdikty zatím také chybí. „Podle nového občanského zákoníku ještě nebyla v dané oblasti vydána Nejvyšším soudem žádná rozhodnutí,“ uvedl na dotaz AM Review předseda senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu Petr Vojtek, který se na danou oblast specializuje.

Co napoví metodika Nejvyššího soudu

Určitým návodem pro soudce má být metodika Nejvyššího soudu, byť nezávazná, již připravil kolektiv autorů včetně pražského advokáta a odborného asistenta Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. lékařské fakulty UK Romana Ždárka.

„Pokud jde o ztížení společenského uplatnění, jako podklad slouží lékařské ohodnocení podle mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví přijaté Světovou zdravotnickou organizací. Výsledkem je algoritmus, který umožní vypočíst celkové procento poškození pacienta,“ vysvětlil advokát Žďárek.

Autoři metodiky vytvořili tabulku, v níž se uvádějí stupně obtíží pacienta při zapojení do jednotlivých sfér života, jako je komunikace, pohyblivost, péče o sebe a další kritéria. Maximální částka, která podle tohoto algoritmu náleží člověku zcela vyřazenému ze společnosti, činí pro letošní rok zhruba 11 milionů korun, respektive 400násobek průměrné měsíční mzdy. Sumu lze navyšovat, postihne-li zdravotní újma například mladého člověka či dítě.

Soudci uvedený algoritmus pochopitelně berou v potaz, ale stále jim zůstává poměrně velký manévrovací prostor. „Základ pro určení výše odškodného se pokusila stanovit metodika Nejvyššího soudu, nicméně rozptyl v konkrétních případech bude stále záviset na soudní judikatuře, protože v obdobných případech se má postupovat obdobně,“ konstatuje místopředseda Obvodního soudu pro Prahu 2 Martin Trepka. Doplnil, že úvaha soudu je určitě složitější než dříve, kdy vyhláška jasně stanovila k různým druhům postižení bodové ohodnocení a bod měl pevně danou úhradu v korunách.

30 milionů za pokažený porod

Ještě podle starého zákoníku, protože věc se udála v roce 2009, posuzoval v roce 2014 Obvodní soud pro Prahu 10 případ chlapce, který po porodu vedeném ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady ochrnul, oslepl a ohluchl (viz Rekordní odškodné za pokažený porod). Soudci dospěli k názoru, že šlo o fatální chybu porodníků, a nemocnici nařídili odškodnit rodiče vážně postiženého chlapce částkou 30 milionů korun. Výše náhrady se výrazně vymykala tehdejším bodovým tabulkám a veškeré judikatuře.

Jak dopadnou obdobné případy, posuzované již podle nového zákoníku, lze s napětím očekávat.

Zajímavá ovšem není jen otázka kolik, ale také za co. V tomto ohledu je pozoruhodný případ, který projednává Obvodní soud pro Prahu 7. Žalobě ve výši 17 milionů čelí několik lékařů, kteří doporučili a zároveň provedli změnu domnělého transsexuála z muže na ženu (viz Miliony za „nechtěnou“ změnu pohlaví). Žalobce se ovšem s novou identitou necítí spokojen a žádá odškodnění. Prvoinstanční soud žalobu nejprve zamítl, ale odvolací instance požaduje více důkazů a případ se vrací obvodnímu soudu.

Statistiky soudních rozhodnutí, které by zpracovávaly tento typ žalob (nebo jakýkoli jiný – pozn. red.), neexistují. Těžko se lze proto dopátrat informace, kolik takových kauz ročně soudy řeší, jaké je meritum věci a o jaké částky žalobci usilují. Ovšem pro představu: Obvodní soud pro Prahu 5, v jehož působnosti leží Fakultní nemocnice v Motole a Nemocnice Na Homolce, řešil v posledních 10 letech přibližně stovku žalob na tato dvě velká zdravotnická zařízení. K tomu je nutné připočíst řadu mimosoudních narovnání, které strany mezi sebou uzavřou, aniž by případy doputovaly k soudu.

Více příbuzných u soudu

Podle nového občanského zákoníku projednávají v současnosti několik žalob obvodní či okresní soudy v celé republice. Například Obvodní soud pro Prahu 10 řeší tři spory nemocnic s pacienty, Obvodní soud pro Prahu 2 jeden.

U případů lze zatím vysledovat určité tendence. Například se nově náhrady škody domáhá širší okruh osob z okolí pacienta. Osoba blízká totiž není nijak příbuzensky definována. „Je to v podstatě každý, kdo důvodně cítí újmu jako osobní neštěstí, což dává prostor uplatňovat nárok na náhradu nemajetkové újmy třeba i prarodičům či pravnukům, anebo dokonce blízkým přátelům. To se skutečně děje a řekl bych, že ve velkém,“ míní advokát Jan Mach, ředitel právní kanceláře České lékařské komory.

Novinkou, kterou přinesl nový občanský zákoník a která jistě těší poskytovatele zdravotní péče, je zrušení absolutní objektivní odpovědnosti za výsledek v případě, že je škoda způsobena povahou použité věci. Když totiž před rokem 2014 vznikla chyba kvůli použitému přístroji, léku, byť bez zavinění lékaře, automaticky šla na vrub poskytovatele zdravotní péče. „Podle nového občanského zákoníku nese odpovědnost poskytovatel, jen pokud byla použitá věc vadná či byla použita nesprávně,“ popsal advokát Mach.

Podpis na informovaném souhlasu zdravotníky nevyviní

Za určitý fenomén posledních let, byť bezprostředně nesouvisející s novým občanským zákoníkem, lze označit i tzv. souhlasové spory. V nich pacient primárně nenamítá, že došlo k odbornému pochybení ze strany lékaře, ale že např. nebyl o vedlejších účincích či rizicích daného zákroku řádně informován a poučen. „Podepsaný informovaný souhlas poskytovateli zdravotních služeb nijak nezaručuje, že je tzv. z obliga. Důležité je, že věc s pacientem řádně prošel, vysvětlil mu ji a upozornil jej na všechna rizika,“ upozorňuje Žďárek.

Souhlasové spory jsou poměrně netradiční v tom, že důkazní břemeno nenese pacient, tedy žalobce, jako je tomu standardně. „Je to výjimka, protože z povahy věci nelze podat negativní důkaz o tom, že žalobce nebyl informován. Proto zde dochází k přenosu důkazního břemene na poskytovatele péče, který musí prokázat, že řádně informoval,“ vysvětlil Žďárek s tím, že pochopitelně základním krytím nemocnic a lékařů bývá písemný důkaz plus případné svědecké výpovědi. Tento typ sporů se podle advokáta Žďárka stále častěji objevuje u tzv. zbytných lékařských zákroků, jako jsou třeba plastické operace či laserové úpravy očí.

Advokáti rovněž odhadují, že roste počet mimosoudních narovnání, respektive minimálně pokusů o jejich dosažení.

Klíčová role znalců

O stěžejní roli znaleckého posudku při posuzování případné odpovědnosti lékařů za zdravotní újmu nelze pochybovat, ať už soudci posuzují případ podle staré či nové verze občanského zákoníku. Tento důkaz ovšem protistrana velmi často napadá a rozhodně není výjimkou, že se v kauze objeví posudků více. „Mým rekordem je 12 znaleckých posudků v případě pooperační péče o pacientku, která posléze zemřela a na péči o ni se podíleli chirurg a anesteziolog. Osm z nich připravili jednotlivci, další čtyři byly ústavní, a ani dva z nich se navzájem neshodovaly,“ konstatoval Jan Mach. (Případ je ale co do počtu posudků ojedinělý, probíhaly zde totiž souběžně tři soudní řízení: trestní, občanskoprávní a pracovněprávní – pozn. red.)

Kterému má ale soudce uvěřit? „Pokud je posudků více, soud zadá zpracování revizního ústavního posudku, kde znalecký ústav posoudí jednak věc samotnou, jednak také předchozí posudky a vyjádří se k tomu, který ze znalců postupoval správně,“ vysvětluje soudce Trepka. I s více ústavními posudky si lze poradit.

„Základním pravidlem je, že znalecký posudek se posuzuje jako kterýkoli jiný důkaz. Tj. v kontextu těch ostatních. Záleží na tom, jak dobře znalec odůvodní své závěry, jak popíše metody, ze kterých vycházel, a nakolik jsou jeho závěry přesvědčivé. Odbornost závěrů posoudit nemůžeme, ale můžeme posoudit kvalitu argumentace a kvalitu celého posudku,“ konstatuje místopředseda Obvodního soudu pro Prahu 2 Trepka.

Mezi řadou protichůdných posudků si musel například vybrat soudce v trestní kauze praktického lékaře, který svého pacienta odeslal na kardiologii v rámci polikliniky, kde i on sám sloužil a kde jej právě vyšetřoval. Muž, jenž si stěžoval na neurčité bolesti v krajině srdeční, však místo ke kardiologovi zamířil domů, protože jej odradilo dlouhé čekání. Doma zemřel. Různí znalci se nemohli shodnout, zda praktický lékař postupoval tzv. lege artis, tedy zda byl či nebyl povinen zavolat sanitku. Nakonec proti sobě stály dva ústavní posudky s opačným závěrem, soudce se však přiklonil k tomu, že praktický lékař nepochybil, a zprostil ho obžaloby.

Vedlejší účastník sporů: pojišťovna

Důležitým hráčem ve sporech jsou pochopitelně pojišťovny, které bedlivě hlídají, jakým směrem se odškodňování pacientů posune. Poskytovatel zdravotní péče má povinnost se pojistit ze zákona. Detaily smluv jsou pochopitelně na jeho uvážení. „Podmínky pojistného, tedy kolik má zaplatit ročně a do jaké výše pojistné události, musí velmi pečlivě zvážit. Mimochodem jde o jednu z nejtěžších otázek, již může dnes právník dostat,“ usmívá se advokát Mach.

Pokud jde o stanovení výše pojistného krytí a ceny za něj, pojišťovny zvažují u poskytovatelů zdravotní péče různé aspekty. „Zohledňují se faktory jako počet lékařů na pracovišti, rozsah poskytované specializované péče a počet jednotlivých oddělení. Přihlíží se samozřejmě i k historickým pojistným událostem, které se v nemocnicích při léčbě pacientů staly,“ uvedl na dotaz AM Review tiskový mluvčí pojišťovny Generali Jan Marek. Upřesnil, že pojišťovna z lékařských odborností považuje za zvlášť rizikové zejména porodnictví a gynekologii, chirurgii včetně plastické, neurochirurgii a ortopedii. Přítomnost oddělení provozujících tyto specializace tím pochopitelně ovlivňuje výši pojistného.

Jak také doplnil, pojistné limity bývají v případě praktického lékaře „obvykle na úrovni pěti milionů korun, u krajských nemocnic na úrovni desítek milionů korun a u velkých nemocnic ještě výrazně výše“. Například pro největší české specializované klinické a vědeckovýzkumné pracoviště IKEM je limit pro plnění jedné pojistné události stanoven na 30 milionů korun a limit pro maximální roční plnění pro všechny případné události dosahuje 50 milionů korun. Celkově zaplatí IKEM ročně za pojistné 4,45 milionu korun. Jak uvedla média v loňském roce, největší česká nemocnice FN Motol v Praze ročně uhradí pojišťovně celkem 15 milionů korun, Všeobecná fakultní nemocnice v Praze zhruba 14 milionů.