Z Prahy se přesouváte na venkov, kde budete postupně přebírat praxi od starší lékařky. V čem vnímáte rozdíl mezi praktikem na vesnicích a ve větších městech?

 

Tím, že dostupnost specializované péče na venkově často chybí, je zde šíře práce praktického lékaře o něco větší než například v Praze, i když to samozřejmě nelze paušalizovat. V Praze máte možnost poslat pacienta za specialistou, který mu sešije ránu, anebo vyřeší kožní problém. Na venkově jste nuceni většinu práce udělat sami, protože pacient nikam daleko nepojede, péči spíše odmítne.

 

Ještě v něčem je venkovská praxe specifická?

Z mé zkušenosti pacienti déle čekají, než vůbec lékaře se svým problémem navštíví a ještě méně řeší prevenci. Což vede k tomu, že se problémy mohou odkrývat a diagnostikovat až v pozdějším stádiu. Mně se na venkově líbí, že lékař hraje více komunitní roli než ve městě, protože zná komunitu, ve které žije i pracuje. V Praze ji neznáte, obvykle nežijete ve čtvrti, ve které ordinujete.

 

Je podle vás mladý lékař po atestaci připraven na venkovskou praxi ?

Je a není. I v Praze jsou praxe, které jsou více intervenční, které se snaží pojmout péči komplexněji, a naopak jiné jsou spíše alibistické a pacienta převážně odesílají ke specialistům.

Mnoho mých kolegů z Prahy provádí specializovanější výkony, protože jsou to velmi erudovaní lidé, kteří absolvují stáže na specializovaných pracovištích (často i zahraničních) a dělají téměř vše, co je v ordinaci všeobecného praktického lékaře možné . Ale člověk nikdy není připravený na všechny situace, každý den je jiný a specifický. Vím, že se na venkově budu od paní doktorky, od které budu ordinaci přebírat, ještě mnoho učit a těším se na to.

 

Budete mít model tzv. sdružené praxe, starší postupně odcházející lékař a mladší nastupující. Předpokládám, že to je optimální…

Ano, tento model se mi zdá ideální i s ohledem na pacienty. Přece jen starší lékař vám může předat i osobní, subjektivní zkušenosti, nejenom ty oborové. Navíc si myslím, že i pro starší lékaře je vhodné končit postupně. Přeci jen 40 let každý den mluvíte s 50 lidmi a najednou zůstanete doma, to je velká změna najednou.

 

Postupné generační předávání praxe v Česku ovšem zatím příliš časté není.

U pediatrů se systém zcela zbortil tím, jak byl zrušen obor praktický lékař pro děti a dorost. Tam se bohužel ordinace spíše zavírají než přebírají a lékaři odchází v tak pokročilém věku, že už nechtějí pracovat navíc ani další týden. V dospělé primární péči je situace o něco lepší, ale prozatím tady nemáme systém na to, aby mladý lékař věděl, kde bude praxe k převzetí. Věřím ale, že brzy najdeme řešení a tento systém se vytvoří.

 

Kdo by to podle vás měl vybudovat, pojišťovny?

Rozhodně profesní organizace, tedy v našem případě Sdružení praktických lékařů ve spolupráci se Společností všeobecného lékařství. Mladí praktici budou v řešení tohoto problému také rádi nápomocní. Situace je nyní taková, že nám například píše mladý lékař z Brna, že by měl zájem převzít praxi v okolí, ale my mu bohužel neporadíme, protože ty informace nemáme.

 

Myslíte, že mladí lékaři mají zájem přebírat praxe od svých starších kolegů?

Určitě. Ono je vždycky jednodušší převzít praxi, která je zaběhlá a kde už pacienti jsou, než začínat na zelené louce. I kolegové v mém okolí přebírali praxi od staršího lékaře, jen ho museli dlouho hledat.

 

Troufnou si mladí lékaři zakládat praxe na zelené louce?

Ano, je to jen jiná cesta. Když si založíte takovou praxi, znamená to pro vás, že pacienti si vás vyberou, že jim nejste přidělena, jako když ji převezmete po někom. Vede to například k tomu, že věkový průměr registrovaných pacientů v ordinaci může být nižší a vy si svou pacientskou klientelu vytváříte na základě toho, jaký jste.

 

Časté to ale zrovna asi nebude…

Procenta bohužel nevím, ale zrovna včera jsem mluvila se šikovným kolegou, který nedaleko Prahy založil ordinaci na zelené louce a je velmi spokojený. Tedy je to také možnost a já kdybych neměla takhle dobrého lékaře v oblasti, kde chci pracovat, tak bych to tak zřejmě také vyřešila. Byť ten krok zahrnuje i různé manažerské dovednosti, ekonomické a právní povědomí o problematice.

 

Co je podle vás nejtěžší pro mladého lékaře v momentě, kdy složí atestaci a má pracovat samostatně ?

Asi přijmout fakt, že jste atestovaný lékař a alibismus, že máte nad sebou někoho staršího, už není. Najednou je všechno na vás. A jsou lékaři, kteří to nezvládnou a stanou se z nich alibisté. A těžké je také nalézt sám sebe. Když vás někdo školí, máte tendenci jít směrem, kterým jste veden. Jde o to najít sám sebe tak, aby mi v práci bylo dobře.

 

Napadá vás nějaká systémová změna, která by byla žádoucí, aby byli mladí lékaři pokud možno ještě lépe připraveni k samostatné práci?

Ono to není jen o systému zdravotní péče, ale pacienti jsou natolik neukáznění, že je to neudržitelné. Dokud si lidé budou volat záchranku, když to přeženu, kvůli zatrženému nehtu na noze, tak se závažné věci budou skrývat za penzem banalit, které lékaře přetěžuje. Pacient v současné době nemá žádné povinnosti. On přijde za vámi a řekne, tady máš pane doktore moje zdraví, dělej si s ním, co myslíš a já si pak vyberu z toho, co se mi bude líbit a zbytek prostě dělat nebudu a budu takhle chodit tak dlouho, než si vyberu to, díky čemu se uzdravím.

Já se snažím lidem vysvětlit, že jsem jen jejich průvodce systémem na cestě ke zdraví, ale je to jejich zdraví. Lékaři nemůžou nemocnou populaci spasit. Systém je dobrý, pokud ovšem nebudou všichni přetížení a ti starší budou mít dostatek časového prostoru školit ty mladé.

 

Jak vnímáte změny, které přináší reforma primární péče, tedy, že nově ve vaší kompetenci bude třeba dispenzarizační péče onkologicky nemocných atd. Připravuje vás na to škola, vzdělání?

 

Škola tolik ne, ale vzdělávání praktických lékařů je velmi dobře nastavené. Naše profesní organizace se snaží vždy hned reagovat, když je nějaká nová informace pro praktické lékaře, ihned členskou základnu informují,  případně vydají doporučený postup, jak se k ní mají lékaři postavit. Vzdělávání praktických lékařů je skvělé a systém seminářů a konferencí propracovaný. Při zavádění nových kompetencí je velmi limitní časový prostor, jaký na daný výkon bude lékař mít. Když hovořím s kolegy, většina řekne, že už teď jsou na stropě svých možností péče o pacienta. Pravda je, že na to reforma myslí návrhem sdružených praxí, tedy jít podle zahraničního vzoru směrem, že v jedné ordinaci budou například dva lékaři a dvě sestry a část kompetencí bychom předali zkušeným sestrám, to je ovšem nutné už legislativně správně nastavit.  

 

Ještě zpět k předatestační přípravě, je něco, co by bylo potřeba změnit? Mluví se například o tom, že je málo rezidenčních míst…

Když se zachová ten současný systém, kdy je každoročně vypsaných zhruba 120 rezidenčních míst pro praktické lékaře, tak to systém postupně saturuje.

Je pravda, že pro lékaře před atestací je demotivační, pokud na rezidenčním místě bere 13 tisíc čistého. Na druhou stranu, když chcete tento obor dělat, tak ani to není překážkou. A také jste rádi, že vám někdo zaplatí stáže. Dříve to bylo tak, že si je praktici museli hradit. Ovšem aktuálně se hovoří o reformě, že by dotace na rezidenční místo byla vázána podpisem, že zůstanete dalších pět let pracovat v České republice.

 

Souhlasíte s tím?

Kdyby mladý doktor před atestací bral 50 nebo 60 tisíc čistého a musel se upsat, že dalších pět let zůstane v České republice, tak to vidím jako férový návrh. Ale aby dostal 13 tisíc a uvázal se, že bude někde na delší dobu povinně nasazený, tak to by mi správné nezdá. A rozhodně by to všechny spíše od oboru odradilo.

 

Tak nějaký kompromis mezi tím?

Já bych tyto dvě možnosti postavila na roveň. Buď nižší finanční ohodnocení bez toho, že bych se někde uvázala, anebo dát mladým lékařům výrazně vyšší platy a tuto povinnost. Protože nikdo nechce být léčen lékařem, který je povinně nasazený někde, kde být nechce. To by na té práci bylo velmi vidět.