Profesor farmakologie Kamil Lhoták

„Byl jemný, nepřítel násilí, ušlechtilý, opravdový rytíř.“ Tak vzpomíná profesor V. Vondráček na jednoho ze svých učitelů Kamila Lhotáka. Připomínka rytířské ušlechtilosti není náhodná, Lhotákovi předci byli opravdu nositelé erbu – rytíři z Vysoké Lhoty u Pyšel. Již v 18. století však zchudli a ztratili majetek i společenské postavení. Lhotákův otec se o rodinu staral jako majitel malířské živnosti, později zvítězila jeho celoživotní láska k hudbě a stal se kapelníkem, který vedl skupinu hudebníků vystupujících na veřejnosti při nejrůznějších příležitostech. Karel byl jedním ze čtyř sourozenců, dvou chlapců a dvou děvčat, jeho bratr byl ve své době známým pražským žurnalistou.
Na lékařské fakultě Lhotáka upoutala fyziologie a ovlivnil jej i profesor tohoto oboru František Mareš. U něho začíná svou vědeckou činnost a již jako medik publikuje studii o vztahu kysličníku uhličitého ke svalové únavě a následnému zotavení. Práce vyšla v německém i francouzském časopise, na což byl Lhoták pochopitelně hrdý.
Fyziologii opouští a na pozvání profesora Chodounského v roce 1903 přechází do farmakologického ústavu. Tam dokončuje své experimenty zahájené u profesora Mareše a jeho trvalým zájmem se stává farmakologie. V roce 1924 vydává Učebnici farmakologie, která je považována za vrchol jeho vědecké a pedagogické práce.
Lhoták se vedle farmakologie zamýšlel nad otázkami studia – jeho organizací na lékařské fakultě a požadavky kladenými na studenty i profesory. Studentům vštěpoval vědomí odpovědnosti jejich povolání a své myšlenky vtělil do příspěvku O poměru mezi lékařem a nemocným a o studiu lékařství. Členům profesorského sboru kladl na srdce: „K tomu, aby někdo dobře učil, nestačí řečnicky skvělé přednesení látky, přednášející musí na studenty působit i svou osobností a vědeckou pověstí. Je třeba přednášet tak, aby každá přednáška poskytovala studentům vědomosti, ale také v nich upevňovala pocit odpovědnosti. Přednáška nesmí být žádná ‚školometská diktanda‘, zkoušky pak musí potvrdit znalosti i svědomitost posluchačů.“
Zdeněk Köcher vzpomíná na Lhotáka jako na člověka a učitele – Lhoták byl podle něj v diskusích přístupný názorům druhých, třeba i nejmladšího ze svých spolupracovníků, kterým vždy zdůrazňoval význam vědecké práce, jež musí být zaměřena ve prospěch celé společnosti.
V době Lhotákova učitelského působení ženy bojovaly za možnost studovat medicínu, což bylo dlouho odmítáno. Proti přijímání dívek ke studiu se stavěli i členové i Spolku českých mediků, snad z konkurenčních důvodů. Lhoták však energicky a neohroženě vyvracel předsudky vůči posluchačkám medicíny.
Stal se stavebním referentem České lékařské fakulty a v této funkci projevil pochopení pro potřeby kliniků i teoretických ústavů. Doporučoval soustředit na Albertově teoretické ústavy. Na Karlově náměstí kolem Všeobecné nemocnice pak klinické obory.
Po svém otci zdědil Kamil Lhoták lásku k hudbě a ve volných chvílích hrával na cello. Od mládí miloval přírodu a Syllabovi se svěřil se svou touhou žít ve vile za městem, obklopen zelení.

Profesor Lhoták měl i některé poněkud zvláštní rysy povahy. Byl krajně nedůvěřivý, byl totiž přesvědčen, že krádež je nejrozšířenější lidskou špatností, a nevylučoval ji ani u svých asistentů. Nástroje pro laboratorní práce v ústavu půjčoval výhradně proti písemnému potvrzení. Jednoho dne zjistil, že Vondráček v laboratoři pracuje s nůžkami a používá ručník, věci, které nebyly na seznamu zapůjčených, a Vondráček ho musel dlouho přesvědčovat, že jde o jeho vlastní nástroje, jež si přinesl z domova. Lhoták nepůjčoval asistentům ani knihy z dobře vybavené ústavní knihovny. Její správce je půjčoval, jen když pan profesor byl zaručeně mimo ústav. Lhoták nevěřil ani vydavatelům, byl přesvědčen, že okrádají autory, proto svou Učebnici farmakologie vydal vlastním nákladem s ministerskou podporou. Bál se také úzkostlivě o své zdraví, asistent s rýmou se k němu nesměl ani přiblížit.
Kamil Lhoták se zamýšlel i nad poměry panujícími v lékařském stavu. Odmítá lékaře usilující jen o materiální výhody a vlivné postavení a s lítostí konstatuje, že jen menšina jeho kolegů je ochotna k obětem ve vědecké práci. Jsou to ti, pro které je nejdůležitější vnitřní uspokojení z vykonané práce a dosažených výsledků. Prohlašuje ale, že situace v medicíně se neliší od poměrů v jiných kulturních oblastech. Sám o tom píše: „Mezi mládeží byly a jsou celá strhující hnutí, v umění, vědě a politice, ale během desetiletí vše vyprchá, rozpadne se a na vrcholcích veřejného života zůstanou hluší a slepí, ba skoro jako vybraní z nejneschopnějších.“
Profesor František Mareš přesvědčil Lhotáka, aby se věnoval osobnosti Jana Evangelisty Purkyně. Již jako posluchač medicíny totiž napsal do Památníku České akademie referát o Purkyňových dílech a o starší literatuře teoretických oborů medicíny. K Purkyňovu dílu se pak vracel při nejrůznějších příležitostech, neboť jeho dílo hodnotil jako doklad vznešené tradice v přírodovědeckém úsilí.
Otázkám vědecké práce věnoval i svou nástupní profesorskou přednášku z roku 1914, již nazval Myšlenky o vědě a učencích a jež byla nesmlouvavou kritikou stavu české vědy v posledních letech existence rakouské monarchie. Odvážné myšlenky vyvolaly nelibost nadřízených úřadů a publikaci přednášky znemožnila cenzura, která práci zkonfiskovala.
Paměti jeho přátel, současníků i žáků však nezmiňují to, co celý život tajil. Jako medik se na žofínském plese seznámil s o dva roky starší herečkou Annou Kouglovou, jejich dlouholetý vztah však nevedl ke sňatku, Lhoták se později oženil s dívkou z dobře situované pražské rodiny. V roce 1912 se jemu a Anně narodil syn, rovněž Kamil. Lhoták se své rodině s nemanželským synem nesvěřil a utajoval ho i před spolupracovníky. Syna i Annu celý život finančně podporoval, stýkal se s nimi však inkognito. Malý Kamil v raném dětství onemocněl dětskou obrnou a její následky ho poznamenaly na celý život. Trvale kulhal, což ho znevýhodňovalo mezi vrstevníky. Anna vedla syna k umění, zejména k malířství a literatuře, s podporou otce vystudoval gymnázium, později i právnickou fakultu v Praze, ani pak se ale nevzdal svého zájmu – malířství, v němž se úspěšně prosadil a stal se jedním z nejznámějších českých umělců 20. století.
Profesor Lhoták ve své závěti odkázal Anně a synovi velké jmění – půl milionu korun, což je zajistilo na celý život.
Profesor Kamil Lhoták zemřel 27. ledna 1926.