Mgr. Jakub Dvořáček, MHA, pro AM Review na sklonku roku 2017 bilancoval aktivity Asociace inovativního farmaceutického průmyslu (AIFP), rozebíral aktuální situaci v českém zdravotnictví a prozradil, jaké změny by uvítal. A protože do křesla ministra zdravotnictví čerstvě usedl Adam Vojtěch (ANO), zajímalo nás i to, jak ho zkušený manažer Dvořáček hodnotí.

Jak zvládnout růst nákladů daný stárnutím populace?

 

Jedním z nástrojů spíše technické povahy je komunikace mezi sociálním a zdravotnickým resortem posuzování veškeré zdravotnické technologie – ať již jde o léky, přístroje nebo diagnostické postupy – v kontextu toho, kolik dokážou uspořit v sociálních výdajích. Nedávno dokončená pilotní studie koordinovaná Kanceláří zdravotního pojištění ukázala, že toto propojení možné je:

  • studie sledovala pacienty s roztroušenou sklerózou a ankylozující spondylitidou, ti byli rozděleni do dvou skupin: v první dostali moderní léčbu v centrech, ve druhé byli léčeni konvenčně;
  • v čase se posuzovalo udržení zaměstnání, přidělení invalidního důchodu atd.;
  • ukázalo se, že zdravotní a sociální databáze lze propojit – lze spočítat náklady na zdravotní a sociální péči na jedno rodné číslo a diagnózu, což je do budoucna důležité pro lepší řízení a provázání zdravotního a sociálního systému;
  • vytvořená unikátní metodika pro výpočet nákladů se dá použít i u jiných chorob, například u diabetu.

(Zdroj: AIFP)

 

Co AIFP svým členům poskytuje, a k čemu jsou naopak zavázáni členové?

Navenek asociace zastupuje zájmy svých členů, kterých je aktuálně 35, vůči systému. Ne však ve smyslu vymezování se, klíčové pro nás je, aby byl systém stabilní a predikovatelný. V tom okamžiku je farmaceutický průmysl spokojený, protože může plánovat. AIFP je součástí meziresortního připomínkovacího řízení, pracujeme tedy se SÚKL, na zákonech o regulaci léčiv, o veřejném zdravotním pojištění, o reklamě. Důležitá pro nás je i komunikace s odbornou a laickou veřejností. V tomto směru se snažíme ukázat, co farmaceutický průmysl přináší a jaké je směřování v oblasti vývoje léčiv. Systematicky spolupracujeme s pacientskými organizacemi, především jim pomáháme naučit se kompetencím pro získávání financí a vytváření úspěšných projektů.

AIFP je rovněž členem evropské federace EFPIA, která je platformou pro řešení nadnárodních záležitostí v rámci střední a východní Evropy, jako je třeba implementace etických nebo protipadělkových směrnic (více viz Jak zatočit s padělanými léky?). AIFP tyto záležitosti řeší za své členy. Členové AIFP se naopak zavazují k dodržování etických principů a spolupráci na činnostech asociace v rámci různých pracovních skupin. Cílem pracovních skupin je vytváření společných stanovisek, která AIFP poté prosazuje.

 


 Jak zatočit s padělanými léky?


Padělky léčiv jsou v EU problémem. Lidé je většinou nepoznají, přitom mohou být zdraví nebezpečné.

EU přijala legislativu zavazující k zavedení elektronického systému, který bude ověřovat pravost léčiv při výdeji (dvourozměrný kód). Systém musí provozovat nezisková organizace zřízená farmaceutickými společnostmi, distributory a lékárníky. Za hraniční termín, od kterého musí systém fungovat, byl stanoven 9. únor 2019.

Už 13. února 2017 byly podepsány stanovy Národní organizace pro ověřování pravosti léčiv (NOOL) – zakládajícími členy jsou AIFP, Česká asociace farmaceutických firem (ČAFF), Asociace evropských distributorů léčiv (AEDL), Asociace velkodistributorů léčiv (AVEL) a Česká lékárnická komora. Dohled nad zřizováním organizace mají MZ ČR a SÚKL.

V roce 2018 bude s lékárnami, jež se dobrovolně přihlásily, spuštěn pilotní provoz, který ověří fungování informačního systému, čteček i technické a logistické parametry. Náklady na rozjezd systému poskytly farmaceutické společnosti.

(Zdroj: AIFP)

Řadu inovativních firem v současnosti trápí zpomalení příchodu nových léků na trh, především ve smyslu stanovení úhrady SÚKL. Jak situaci vidíte vy a kde podle vás leží kořeny problému?

Česká republika bohužel není zemí, kde by tyto věci běžely tak rychle, jak by měly. Proces schválení léku a jeho vstup na trh trvá u nás poměrně dlouhou dobu ve srovnání s jinými evropskými zeměmi, jako je např. Velká Británie, Francie nebo Německo. Problém ovšem není jen se SÚKL, ale spočívá i v komplikovaném vyjednávání se zdravotními pojišťovnami. Dostáváme se tak často na přibližně 500 dnů trvání správního řízení od data zažádání. To vede k tomu, že některé firmy o úhradu ani nezažádají, protože jim pragmaticky vzato nevychází návratnost investice. Lék je potom možné získat jen na známý paragraf 16, který ovšem není záležitostí výrobce. AIFP se snaží formulovat dotazy autoritám, hledat společně pro SÚKL cesty, jak procesy zrychlit, pokouší se jednat s pojišťovnami a vysvětlovat situaci, spočítat dopady vstupu nových přípravků na trh a ukázat, že nezpůsobí systému žádné drastické zvýšení nákladů. Tato čísla porovnáváme s úsporami, které přinesou generika a biosimilars. Rostou tu sice náklady na centrovou léčbu, ale na druhou stranu klesají náklady na předpisové léky. AIFP se na situaci dívá z pohledu celé skupiny originálních firem, snaží se definovat kroky k tomu, aby systém dobře fungoval, byl dlouhodobě stabilní a pacient se dostal k potřebné léčbě. Rozhodnutí jsou vždy dělána v zájmu celku, nesmějí poškodit žádného člena asociace.

Mgr. Jakub Dvořáček, MHA 

  • vystudoval humanitní vědy na Karlově univerzitě v Praze a absolvoval Advance Healthcare Management Institute
  • V letech 2006–2009 působil v neziskovém sektoru jako manažer humanitárních a rozvojových programů. Poté strávil tři roky na vedoucích pozicích společnosti CzechInvest 
  • Od ledna 2011 do března 2012 působil jako poradce na MŠMT ČR. Od července 2011 stojí v čele AIFP

Ekonomika šlape dobře, pojišťovny mohou zase začít vytvářet finanční rezervy. Je podle vás namístě všudypřítomná obava a možná až trochu hysterie regulátorů, že nebudou peníze na nové léky?

Máte pravdu, je to spíš hysterie. Žádný dramatický růst nákladů v oblasti léků a zdravotnických prostředků nevidím. Je to celé o tom, jak budou prostředky generované hospodářským růstem využity. V posledních letech se investovalo do platů lékařů a zdravotnického personálu. Je to bezpochyby záslužné a je dobře, že se platy zdravotníků v Česku začaly přibližovat těm evropským. Na druhou stranu pak ale zbývají omezené prostředky na zbytek systému, možná až nepoměrně. Na platy šlo 80, možná až 85 procent vygenerovaných příjmů, další část do infrastruktury, a na péči samotnou tak zbývá už jen malý zlomek. Do situace samozřejmě také vstupují aktuální politické tlaky. Když se podíváte na rozdíl v platu českého a německého zdravotníka, tak fakt, že do růstu platů investujeme 10 procent navíc, za prvé vůbec nezvýší efektivitu práce, protože všichni dostanou přidáno stejně, a za druhé to ani nevyřeší situaci s odchody lékařů do zahraničí, kde jsou platy trojnásobné. Odchody lékařů ale nepovažuji za nijak alarmující, lékaři k nám zase odjinud přicházejí, neboť Česká republika stojí v pomyslném středu Evropy – nejen geograficky, ale i ekonomicky. Lékaři ze západní Evropy zase odcházejí třeba do USA, to je přirozený stav. Hodně bych tedy volal po tom, aby investice do zdravotnictví byly rovnoměrně rozložené. Jsem přesvědčený také o tom, že spoluúčast pacientů má svoje místo. Když je něco takzvaně zadarmo, tak si toho většina lidí neváží. Nemělo by to být moc, aby si to mohl dovolit zaplatit každý. Pokud tento krok ale neuděláme, budeme mít do budoucna velký problém, protože česká populace stárne, do čerpání zdravotní péče se pomalu dostávají „Husákovy děti“.

 

A co osvědčené recepty ze zahraničí?

Hodně se mluví třeba o finském modelu přípravy na stárnutí populace. Finsko je ale službová země, tam je skoro jedno, zda je zde člověku 30, nebo 65. Česká ekonomika je ovšem majoritně výrobní. Tady musí být zaměstnanci velmi koncentrovaní, jde tu o práci hodně fyzicky náročnou, kterou většina starších osob už nezvládne. A už vůbec to nezvládne v nemoci. Potřebujeme tedy zčásti měnit ekonomiku samotnou a z pohledu zdravotnictví pak to, aby se u nás prodlužovala doba stáří prožitého ve zdraví. To je částečně o prevenci a částečně o včasném přístupu k léčbě. Pacienti zaléčení včas se mohou vyhnout chronickým komplikacím a invaliditě a mohou se vracet do pracovního procesu. Oddálení efektivní, ale dražší léčby sice momentálně ušetří zdravotnímu systému, ale zase naloží systému sociálnímu. Peníze jsou přece ve výsledku jen jedny, jde o přesouvání problému.

 

U nás se bohužel sociální benefity určité léčby stále nezohledňují…

Ano, to je průšvih. Pro originální firmy je stále obtížnější prokázat nákladovou efektivitu terapie, když se do toho nezapočítá, co se ušetří v sociální oblasti. Přitom propojení obou oblastí je neoddiskutovatelné. Nová politická reprezentace bude muset připravit společnost na to, že se nám budou zvyšovat nároky na péči, a abychom udrželi ekonomickou konkurenceschopnost země, budeme muset investovat do zdraví a jeho udržitelnosti nejen ve zdravotní, ale i sociální oblasti. Musíme zkrátka zabezpečit, aby lidé žili ve zdraví (více k tématu viz Jak zvládnout růst nákladů daný stárnutím populace?).

 

Máme nového ministra zdravotnictví. Co se vám líbí na jeho deklarovaných plánech?

V prvé řadě bych chtěl říct, že má obrovskou příležitost. Nastala situace, která tu nebyla hodně dlouho – jedna politická strana má ministra zdravotnictví, sociálních věcí i financí. Podobně to měla v minulosti i TOP 09, ale ta z toho nevytěžila nic. Jednobarevná vláda je ideální možnost, jak potřebné reformní kroky udělat. Ale přiznejme si, že reformovat zdravotnictví, a ještě na to napojit sociální oblast, jak by Adam Vojtěch chtěl, je velice obtížná práce, která se povedla v několika málo evropských státech, kde se politici dohodli, že reformu je potřeba udělat bez ohledu na volební období, protože za čtyři roky to nestihnete. U nás se reformy vždy zasekly hlavně na tom, že si politici uvědomili, že to nebudou oni, kdo sklidí plody práce, ale až ti po nich. Přitom u nás je teď vhodná doba pro reformu, neboť ekonomika jde stále nahoru. U Vojtěcha se mi líbí i plán na zavedení spoluúčasti nebo záměr podívat se na hodnocení zdravotnických technologií z širšího pohledu (HTA pozn. red.). Oceňuji také přístup „money follows patient“ peníze mají následovat pacienta. To by bylo pro systém zdravé. Je to klíč k pozitivní motivaci. Dobrá zdravotnická zařízení budou moci usilovat o udržitelnost a růst a ta ostatní se budou moci třeba změnit na jiný typ zařízení. Za velkou výhodu ministra Vojtěcha považuji, že není generačně spjatý se zdravotnickým systémem, není nikomu zavázaný a s nikým propojený. Mohl by být nestranným ministrem.

 

A co hlas pacientů samotných? Jak vnímáte ustavení Pacientské rady při MZ ČR letos na podzim?

Jsme v řadě věcí týkajících se pacientů hrozně pozadu, dlouho u nás totiž přetrvával paternalistický přístup. Dnes se ale nemocní už mnohem více ptají, jsou informovanější. Chtějí dosáhnout toho, co považují za správné. Když se rozhlédnete po segmentu pacientských organizací, najdete tu obrovské množství velkých a profesionálně vedených organizací, které jsou transparentní z hlediska financování nebo mají auditovaný rozpočet, které poskytují perfektní servis svým klientům. Podíváte-li se ale po Evropě, pacient je dnes v řadě zemí i součástí hodnotících procesů. Velmi často si u nás pleteme takzvaný „patient voice“ a „public voice“. Platforma, kterou se podařilo na ministerstvu vytvořit, je spíše „public voice“. Pacientská rada má 24 zástupců, kteří reprezentují různé terapeutické oblasti, ale vyjadřují se společně. Názor je založen na zkušenosti s nemocí jako takovou – mám nemoc, tudíž jsem schopen vyjádřit se i k dalším aspektům, třeba terapii, byť se netýká mojí diagnózy. Považuji to za obrovský úspěch a dosažení určité dospělosti českého prostředí. Jsme přitom zemí, kde je velice rozvinutý neziskový sektor, který snese srovnání s nejlepšími příklady ze světa. Pro pacientské organizace ale dosud chybělo zastřešení, podpora. Sociální neziskovky jsou etablované, profesionalizované, zatímco ty pacientské jsou nejčastěji vedeny samotnými pacienty, ve volném čase, zdarma. Obě skupiny organizací ale soutěží o stejné peníze na trhu. Ty pacientské mají logicky menší úspěšnost. Chybí u nás tedy to, co třeba dobře funguje v Německu – že stát vyhradí určitou část z koláče financí na administrativní a provozní činnost pacientských organizací. Na projekty nechť si pak shánějí peníze samy. Díky penězům na provoz mohou být ale organizace nezávislé. V jejich poskytování by měl primárně plnit roli stát, ale podílet se mohou i různá odvětví průmyslu.

AIFP vítá sebevědomé pacientské organizace, protože s nimi může spolupracovat na prosazování lepší a dostupnější péče a lépe fungujícího zdravotního systému. Námi už pět let organizovaná Akademie pacientských organizací se snaží přispět právě k tomu, aby se organizace pacientů profesionalizovaly a byly schopné samostatného a transparentního fungování a postupně se mohly stát rovnocenným partnerem odborným společnostem, farmaprůmyslu i regulačním autoritám, jako je to běžné jinde.