Poskytovat zdravotní péči lze v podmínkách českého právního řádu, až na výjimky, zásadně s informovaným souhlasem osoby, do jejíž osobnosti je zasahováno. Existují situace, kdy tento souhlas není zapotřebí. Tak tomu může být v případě nutnosti akutního ošetření vážně zraněného člověka, který není schopen souhlas udělit, avšak provedení zákroku je nezbytné pro jeho zdraví, nebo v případě, kdy souhlas udělen sice není, či je dokonce odepřen, ale osobu je třeba hospitalizovat, neboť ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy, pokud hrozbu nelze odvrátit jinak, aj. Předmětem tohoto článku je základní povaha informovaného souhlasu podle zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování.

Souhlas nemusí být vždy písemný, formu i další požadavky specifikuje zákon

Souhlas pacienta jako základní podmínka poskytování zdravotních služeb vyplývá z řady právních předpisů. Na mezinárodní úrovni je jím Úmluva Rady Evropy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, jejíž čl. 5 stanoví: „Jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích. Dotčená osoba může kdykoli svobodně svůj souhlas odvolat.“ Na úrovni vnitrostátního práva jsou nejzásadnějšími předpisy zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (OZ), a zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (ZZS), dále pak předpisy upravující specifické druhy zdravotnických zákroků, jímž je např. zák.č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, zák. č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, zák. č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů, aj. Obecně platí, že jakýkoli zákrok/výkon/zdravotní službu je možno (při splnění dalších podmínek) poskytovat s informovaným souhlasem zejména dle podmínek ZZS, ve speciálních předpisech však mohou být na takový souhlas kladeny další požadavky (např. písemná forma souhlasu, opakování souhlasu, opakovaná poučení, specifické věkové hranice pro udělení souhlasu apod.) a pak je třeba vyhovět požadavkům obou předpisů.

Dle ust. § 28 odst. 1 ZZS lze zdravotní služby pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem s poskytnutím zdravotních služeb (dále jen „souhlas“), nestanoví-li ZZS jinak. Souhlas se považuje za svobodný, je-li dán bez jakéhokoli nátlaku, a za informovaný, je-li pacientovi před vyslovením souhlasu podána informace podle § 31 ZZS nebo pokud se pacient podle § 32 odst. 1 ZZS podání informace vzdal.

ZZS neklade poskytovateli zdravotní služby (dále jen „poskytovatel“) povinnost, aby souhlas získal písemně, s výjimkou případů, kdy tak stanoví jiný právní předpis (viz výše), tj. v případě hospitalizace (souhlas s hospitalizací musí být vždy písemný) nebo pokud si jej vyžádá sám poskytovatel. Zde je ale nutno upozornit na skutečnost, že důkazní břemeno (povinnost prokázat existenci pacientova souhlasu) tíží poskytovatele, a ačkoli bude v řadě případů dostatečný jen ústní či konkludentní souhlas (např. tak, že pacient spolupracuje při odběru krve), z opatrnosti lze písemnou formu souhlasu doporučit, samozřejmě v závislosti na povaze poskytované zdravotnické služby (např. by bylo absurdní vyžadovat písemný souhlas pro změření tlaku). 

Náležitosti informovaného souhlasu

Aby bylo možné souhlas pacienta považovat za informovaný, musí být pacient náležitě, srozumitelně a v dostatečném rozsahu informován o svém zdravotním stavu, navrženém individuálním léčebném postupu a všech jeho změnách (dále jen „informace o zdravotním stavu“). Tyto informace obsahují údaje o příčině a původu nemoci, jsou-li známy, jejím stadiu a předpokládaném vývoji, účelu, povaze, předpokládaném přínosu, možných důsledcích a rizicích navrhovaných zdravotních služeb, včetně jednotlivých zdravotních výkonů, jiných možnostech poskytnutí zdravotních služeb, jejich vhodnosti, přínosech a rizicích, další potřebné léčbě, omezeních a doporučeních týkajících se životního stylu s ohledem na zdravotní stav, jakož i o možnosti vzdát se podání informace o zdravotním stavu podle § 32 ZZS, možnosti určit osoby, kterým mohou být tyto informace podány, a konečně o možnosti vyslovit zákaz o podávání informací o zdravotním stavu podle § 33 ZZS. Informace přitom musí podávat ošetřující zdravotnický pracovník, který je způsobilý k poskytnutí zdravotní služby, jíž se informace týká. Současně musí být pacientovi umožněno klást doplňující otázky vztahující se k jeho zdravotnímu stavu a navrhovaným zdravotním službám, tyto otázky pak musejí být srozumitelně zodpovězeny.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že písemný informovaný souhlas nemůže nahradit a nenahrazuje ústní rozhovor pacienta a lékaře, v jehož rámci jsou informace poskytovány, je ale vhodným dokladem k prokázání toho, že informace zachycené v písemném souhlasu měl pacient k dispozici. Ani písemný souhlas však nevypovídá o tom, že poučení pacient porozuměl,a vyslovil tak informovaný souhlas – i proto je vhodné, aby ústní poučení pacienta lékařem probíhalo ideálně za přítomnosti svědka (např. sestry) a bylo následováno podpisem písemného souhlasu.

Důležitý je dostatek času na rozvážení

Souhlas musí být logicky vysloven před započetím zákroku, a je-li to možné, pak v dostatečném časovém předstihu – tak, aby způsobilost pacienta poskytovaným informacím porozumět a následně se řádně a svobodně rozhodnout nebyla ovlivněna např. časovou tísní, stresem ze zákroku, medikací, bolestí aj. Dostatek času na rozvážení jako jednu z podmínek souhlasu je zdůrazněn např. v rozhodnutí NSČR č. j. 25 Cdo 1381/2013 z 29. 4. 2015: „Výrazem ,svobodný a informovaný souhlas‘ je míněn souhlas daný v situaci, v níž se pacient, jemuž byl objasněn mimo jiné účel, povaha, rizika a alternativy zákroku, jakož i následky jeho neprovedení, bez nátlaku a s dostatkem času na rozvážení a s možností položit doplňující otázky rozhodne navrhovaný zákrok podstoupit.“

U plánovaných zákroků by měl být dostatečný časový rozdíl mezi udělením souhlasua provedením zákroku pravidlem. Informace o zákroku přitom musí být takové, aby i pacient-laik mohl zvážit zákrok jako takový, jeho přínos, možné důsledky, rizika, jeho alternativy, další léčbu, omezení plynoucí ze zákroku aj. a na základě toho se rozhodnout, zda jej podstoupí,či nikoli.

Klíčové je srozumění pacienta

Smyslem poučení však není zahltit pacienta informacemi o všemožnýchpřípadnýchdůsledcích, jak se v rozhodnutí č. j. 25 Cdo 1381/2013 vyjádřil NSČR: „Ani poučení o rizicích zákroku však není bezbřehé. Rozličných rizik lze pro každý zákrok vyjmenovat v podstatě neomezené množství. Kdyby se poučovací povinnost měla vztahovat na všechna, informovaný souhlas by byl prakticky nedosažitelný a v konečném důsledku by byl potlačen samotný jeho smysl. Při úvaze, o čem poučit, je tedy nutno vycházet z kombinace pravděpodobnosti rizika určitého možného nepříznivého vývoje či nepříznivých následků zákroku a závažnosti takových následků pro celkový zdravotní stav pacienta. Čím závažnější budou nepříznivé následky v případě naplnění rizika, tím nutnější jeo nich pacienta poučit.“

Závěrem lze tedy shrnout, že poučení pacienta by mělo být v rámci možností stručné, srozumitelné, včasné a informace by neměly být podávány zbytečně složitě či odborně, neboť zásadní je srozumění pacienta se zákrokem v takové míře, aby se mohl relevantně rozhodnout, zda zákrok podstoupí.