CIPN je častým vedlejším účinkem léčby karcinomu omezující schopnosti pacienta, zejména při terapiích taxany nebo platinou, jak uvedli Hanaiová et al. V nedávné studii publikované v Journal of Clinical Oncology bylo zjištěno, že téměř polovina žen, které přežily karcinom, trpí perzistentní CIPN po mnoho let od ukončení léčby.

Jako řešení CIPN se doporučuje duloxetin, ten však tlumí bolest navozenou chemoterapií jen omezeně a neúčinkuje na chemoterapií navozenou necitlivost a funkční postižení. Kromě toho Hanaiová a její kolegové zdůraznili, že „neexistuje žádná strategie pro prevenci CIPN“.

Ve studii popisované v JNCI byl pacientkám s karcinomem prsu podáván jednou týdně taxan paklitaxel (80 mg/m2 po dobu jedné hodiny) a poté měly na své dominantní straně oblečenu zmrazenou rukavici a ponožku (po tutéž dobu, jakou trvalo podávání chemoterapie). Příznaky na léčené straně byly porovnávány s příznaky na neléčené (kontrolní) straně.

Primárním posuzovaným cílovým parametrem byl výskyt CIPN (definovaný jako pokles hmatového vnímání v porovnání s výchozím stavem) dle Semmes-Weinstenova testu s monofilamentem při kumulativní dávce 960 mg/m2. Vědci také posuzovali schopnosti vnímat termosenzorické vzruchy a vibrace, manipulační obratnost a subjektivní příznaky pacientek s použitím japonské verze dotazníku Patient Neuropathy Questionnaire (PNQ).

Ze 40 pacientek ve studii dosáhlo 36 kumulativní dávky (čtyři odstoupily z důvodu závažné poruchy jater, makulárního edému, silné únavy a recidivy pneumonie, žádná kvůli expozici chladným rukavicím a ponožkám).

Incidence objektivních i subjektivních příznaků CIPN byla podstatně nižší, klinicky i statisticky, na straně, kde probíhala intervence, než na kontrolní straně (hmatová citlivost ruky 80,6 % vs. 27,8 %, hmatová citlivost chodidla 63,9 % vs. 25,0 %; p < 0,001 pro obě srovnání). Taktéž snížené vnímání tepla mělo klinicky a statisticky podstatně menší míru na straně s intervencí (ruka 8,8 % vs. 32,4 %; chodidlo 33,4 % vs. 57,6 %; p < 0,05 pro obě srovnání). Také skóre PNQ byla pro stranu, kde proběhla intervence, podstatně nižší.

Mezi omezení studie patřila skutečnost, že v ní nevyhnutelně působily „placebo efekty“, když jako kontrola sloužila vždy nedominantní ruka nebo noha (jak tomu bylo i v případě předchozích studií kryoterapie) a vědci nesledovali subjekty po dokončení chemoterapie, protože terapie po léčbě by mohly ovlivnit senzorický stav pacienta.

„Došli jsme k závěru, že kryoterapie je jednoduchá, bezpečná a efektivní strategie pro prevenci CIPN u pacientů s karcinomem absolvujících léčbu paklitaxelem,“ uvedli na závěr Hanaiová a spol. „Kryoterapie může podpořit použití optimální chemoterapie tím, že brání zpoždění či snížení dávky a rovněž brání zhoršení kvality života pacientů s karcinomem v průběhu léčby a po léčbě.“