Červnový seminář sdružení Občan se věnoval chronickému, bolestivému a ostudně dlouho neřešenému tématu (ne)komunikace mezi zdravotním a sociálním systémem. „Symbolem vztahu obou systémů není Schengen, ale železná opona,“ trefně popsal současný stav předseda sdružení MUDr. Pavel Vepřek a pokračoval stručným historickým expozé, když připomněl, že zdravotní pojištění se historicky vyvíjelo z Bismarckova modelu sociálního pojištění.

Tento systém byl primárně konstruován, aby ochránil rodiny před nouzí v případě nemoci či trvalého zdravotního poškození. Na propojení se však u nás v 90. letech, kdy se znovu definovalo zdravotní a sociální pojištění, zapomnělo a nyní mezi oběma systémy zeje přímo Mariánský příkop. Ne, že by v posledních letech nebylo několik pokusů o přiblížení (neřkuli propojení) obou systémů, všechny však doposud selhaly.

Důvodů selhání je více, nicméně v první řadě jde pochopitelně o peníze a úporné hájení jednotlivých rozpočtů v domnění, že jeden systém doplácí na ten druhý. Je s podivem, jak je přezírán makroekonomický pohled výdajů státního rozpočtu. Tento zarputilý resortismus má pak v praxi na svědomí řadu absurdit, neefektivit a dopadá především na ty, kteří se dostávají na pomezí zdravotních či sociálních služeb a potřebují tyto služby souběžně čerpat delší dobu. Těchto skupin je řada, ale jsou vždy velmi zranitelné – senioři, umírající, chronicky či dlouhodobě nemocní (včetně například onkologických pacientů).

 

Jak se počítají náklady stárnutí populace

Naděje jsou proto vkládány do iniciativy neformální skupiny poslanců a senátorů, pod patronací předsedy sociálního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Jaroslava Zavadila, která před dvěma roky přizvala odborníky a věnovala se pilotnímu projektu s názvem „Stárnutí populace – porovnání nákladů zdravotního a sociálního pojištění“.

Jak popsal práci skupiny JUDr. Ladislav Švec, ředitel Kanceláře zdravotního pojištění, záměrem skupiny bylo zmapovat, sesbírat a zpracovat dostupné údaje o vazbách a nákladech zdravotního a sociálního systému na příkladu dvou diagnóz – roztroušené sklerózy a Bechtěrevovy choroby. Práce rozhodně nebyla jednoduchá, protože se zjistilo, že na rozdíl od pojistných systémů (zdravotního, důchodového i nemocenského), nejsou systémy nepojistných dávek schopny generovat data v členění dle diagnóz.

Naštěstí bylo možné tento nedostatek do určité míry kompenzovat údaji lékařské posudkové služby, která je eviduje v rámci posuzování nároku na peněžitou dávku. Díky datům zdravotních pojišťoven, které mají zase informace o sociálním stavu svých pojištěnců (zaměstnanec, OSVČ, samoplátce, příjemce dávek důchodového pojištění apod.), bylo následně možné rozklíčovat základní sociální strukturu kohorty pacientů v dotčených diagnózách, a to po relativně dlouhou dobu pěti let (2010–2015).

Podrobné výsledky přímých a nepřímých nákladů v posuzovaných diagnózách bude skupina prezentovat v září, nicméně na semináři byly zmíněny některé trendy. Zjevný je růst podílu nákladů zdravotního pojištění na celkových nákladech ve vztahu k diagnóze, a to jak v celkových číslech, tak v průměrných nákladech na pacienta. Paralelně lze ale vysledovat stagnaci nákladů na nemocenské dávky a invalidní důchody pacientů.

 

 

 

Vznikla metodika pro zpracování dat

Skupina však nezůstala pouze u sběru dat, ale vypracovala také metodiku pro jejich zpracování, která umožňuje sledovat základní souvislosti mezi nemocí a výdaji (přímými i nepřímými), ztrátou jednotlivých systémů, zachováním práceschopnosti, a to v čase i s ohledem na podstupovanou léčbu. Metodika by tedy mohla významně pomoci při rozvoji posuzování efektivity léčebných modalit (HTA), pokud o to ovšem bude zájem.

Makroekonomická data související s nemocí (viz Kolik nás stojí nemoc), ale i dílčí náklady jednotlivých nemocí (viz Aktuální nákladová struktura RS) představil MUDr. Tomáš Doležal z iHETA. Některé společenské náklady počítat umíme, máme k dispozici i data, jiné sice umíme spočítat, ale chybí nám pro to data.

Při hodnocení nákladů by se nemělo zapomínat na ztrátu produktivity, snížení pracovního výkonu a pracovní schopnosti, předčasná úmrtí, a tím ztráty podílu na vytváření HDP. Stejně tak by se měly brát v úvahu i náklady neformální péče (v rámci rodiny či komunity), které je sice obtížné kvantifikovat, přesto tu jsou a nejsou zanedbatelné. Doležal konstatoval, že náklady na nemoc se musí počítat komplexně, a co nejpřesněji. Pokud k ucelenému pohledu nepřistoupíme, nebude možné plánovat budoucí náklady na zdravotní a sociální systém.

Rozhodující výzvou je pochopitelně stárnutí populace. Pokud nevíme, co nás čeká, nemůžeme systém řídit. Nemůžeme ani odpovědně a racionálně rozhodovat o léčebných a jiných intervencích a jejich úhradách (včetně např. preventivních programů), protože máme omezené zorné pole. Nelze ani stanovit priority zdravotních a sociálních politik a dále budou přetrvávat neefektivity a nezdravá soutěž o zdroje na zdravotně-sociálním pomezí.