Ještě nedávno přežívala pět let pouhá třetina pacientů, jimž byl diagnostikován mnohočetný myelom. V poslední době se však objevily nové léky, které tento trend zvrátily. Jenže za vysokou cenu. O možnostech moderní medicíny a jejího financování diskutovali v pořadu Studio Medicína televize Praha lékař, pacienti i specialistka na zdravotnické právo.

„Před třemi lety byla jen třetina hematologů přesvědčena, že je mnohočetný myelom vyléčitelný. Dnes je o tom přesvědčena většina z nich. Pokrok je dramatický. S léčebnými možnostmi, které máme k dispozici, je 30–40 procent pacientů vyléčitelných,“ zdůraznil prof. MUDr. Roman Hájek, CSc., přednosta Kliniky hematoonkologie LF OU a FN Ostrava.

Jak potvrdil Petr Hylena, předseda Klubu pacientů mnohočetný myelom, i s touto nemocí lze nyní žít plnohodnotný život: „Před 13 lety, kdy mě nemoc potkala, bych si vůbec nepředstavil, že něco takového je možné, protože šance na přežití byla velmi malá. Tehdy přežívalo jen 10 procent pacientů. Ale pokrok šel rychle dopředu.“

Bohužel nové účinné léky jsou velmi nákladné a nedostanou se k nim všichni indikovaní pacienti. Příběh mnohočetného myelomu a jeho léčby je přitom jen jedním z několika příkladů pasti rychlého vývoje v medicíně. Před lety se objevila přelomová léčba třeba jednou za pět let, dnes se stává, že do zdravotnictví vstoupí dva nové léky za rok.

„V terapii myelomu máme za poslední tři roky šest nových léků a léčba jejich prostřednictvím je velmi drahá, může stát měsíčně třeba tři sta tisíc korun. Je zjevné, že systém na to nemá. Ani jednomu z hráčů nelze závidět: ani zdravotním pojišťovnám, ani managementu jednotlivých klinik a ani jednotlivým lékařům, na něž je vyvíjen tlak, aby léčbu omezili. Lékaři jsou dnes v podstatě nuceni téměř lhát o možnostech léčby na té nejvyšší úrovni, která by ale měla být dostupná,“ zdůraznil prof. Hájek.

Z Listiny základních práv a svobod přitom vyplývá, že pacient má právo na ochranu zdraví a na bezplatnou péči za podmínek stanovených zákonem. „Tím je zákon o veřejném zdravotním pojištění, který uvádí, že pojištěnci mají právo na péči, která je v souladu s dostupnými poznatky vědy. Pokud je tato péče medicínsky stanovena, musí také být pacientovi uhrazena,“ upřesnila MUDr. Mgr. Jolana Těšinová, přednostka Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. LF UK Praha.

Jak dále vysvětlila, poskytovatel zdravotních služeb může pacienta odmítnout jen ze zákonných důvodů, jedním z nich je kapacita. Pokud se tak stane, musí se nemocný obrátit na svou zdravotní pojišťovnu, která mu je ze zákona povinna zajistit péči na jiném pracovišti. Naplněná kapacita přitom neznamená, že má poskytovatel vyčerpán objem finančních prostředků.

Bohužel limitovaný je ale i celkový objem finančních prostředků, a tak se stává, že se určitý počet pacientů nedostane k medicínsky indikované péči. „Řešení už není jiné než změna zákona. Zákonodárci musejí rozhodnout, jakou cestu zvolíme, jestli vysvětlíme pacientům, že bez jejich spoluúčasti nebudou ani inovace. Je to otázka celospolečenské diskuse a nemůže být rozhodnuta bez těch, jichž se bytostně dotýká, což jsou pacienti i lékaři,“ zdůraznila Těšinová.