„Člověk neumdlévající pracovitosti a svědomitosti, ryzího charakteru, zlatého srdce, neobyčejné skromnosti, zapřisáhlý nepřítel všech zevních okázalostí, nejšťastnější v tichém ústraní, obdařený všestranným vzděláním, znalostmi cizích jazyků, neúmornou pílí a opravdovou láskou ke svému povolání.“ To píše o svém učiteli a předchůdci profesor Janský.
Karel Kuffner se narodil 5. prosince 1858 v Mirovicích u Písku, po promoci na pražské lékařské fakultě v roce 1883 nastoupil jako sekundář všeobecné nemocnice a po dvou letech odchází jako sekundář do Zemského ústavu pro choromyslné v Praze. Psychiatrie se stává jeho specializací a v roce 1891 byl habilitován pro všeobecnou, speciální i soudní psychiatrii a neurologii. Od roku 1874 je primářem ústavu.
Čtyři roky po své habilitaci byl jmenován zastupujícím přednostou psychiatrické kliniky a v roce 1900 řádným profesorem a přednostou psychiatrické kliniky, kterou vedl 33 let. Jeho největší zásluhou byla první česká učebnice jeho oboru Psychiatrie pro studium a praktickou potřebu lékaře. Vyšla ve dvou dílech v letech 1897 a 1900. Na klinice založil moderní likvorologickou laboratoř, v níž Jan Janský objevil v roce 1907 čtyři krevní skupiny.

Změna chování

Jako odborník byl Kuffner vynikající vědec s rozsáhlými znalostmi. V soukromí však velmi plachý, neprůbojný muž. Profesor Josef Pelnář na něho vzpomíná: „Elegán, vytříbeného společenského chování, prostý a přátelský, který přitahoval celým kouzlem své osobnosti. Muž nadaný, osobně nenáročný, přímo nezkrotně odmítavý ke každé osobní výhodě.“
Janský připomíná i další Kuffnerovy charakterové vlastnosti: „Vědomě nikomu neublížil, dobrodiní prokázal nepočítaně a převážně anonymně. Úzkostlivě svědomitý při vykonávání učitelského úřadu. Byl zásadní abstinent, horující ctitel přírody, který procestoval všechny státy slovanské. Byl nadšený vlastenec, k sobě přísně kritický a k okolí se chovající za všech okolností jako pravý kavalír. Muž velký duchem, budovatel a zakladatel české psychiatrie.“
Muž tak vynikajících vlastností a schopností však po čtyřicítce změnil své chování. Stal se společensky plachým, uzavřeným, nesmělým, nerozhodným. Své publikace stále vylepšoval a nemohl se odhodlat je publikovat tiskem. Profesor Janota píše o Kuffnerově vleklé atace depresivního stavu a vztahovačnosti: „Autor skvělé učebnice psychiatrie se po roce 1900 stal nejistým, pochyboval o kvalitě své vědecké práce a ustupoval do soukromí“. Stejně soudí profesor psychiatrie Mysliveček: „Profesor Kuffner nespravedlivě podceňoval výsledky své práce, které stále nepokládal za dostatečně vhodné pro publikaci, tak se stalo, že mnohé výsledky jeho práce, již napsané, nepřišly do tisku.“

Heverochova kritika

Příčiny této náhlé změny jeho chování a pokračující deprese jeho současníci těžko vysvětlovali. Možným impulzem k této změně mohla být listopadová schůze Spolku českých lékařů v roce 1897. Kuffner tehdy přednášel o problematice mrákotných stavů a po jeho přednášce se do diskuse přihlásil jeho o jedenáct let mladší, osmadvacetiletý sekundář Heveroch. Vystoupil s velmi ostrou kritikou přednášky a oponoval Kuffnerovým názorům, a to dosti nevybíravým způsobem. Kuffner se snažil atmosféru usměrnit se skromným vystoupením: „Pan kolega snad správně neporozuměl mé přednášce...“ Ale sebevědomý Heveroch pokračoval ve své kritice a předsedající se marně snažil uklidnit atmosféru v přednáškové síni. Energický a ctižádostivý Heveroch byl pravým opakem skromného a plachého Kuffnera. Rád vystupoval na veřejnosti a byl středem pozornosti, zatímco Kuffner veřejná vystoupení a velkou pozornost nemiloval. Možná právě tento názorový střet byl impulzem ke Kuffnerově změně chování.

Soukromý život

O Kuffnerově soukromém životě vypráví další jeho žák, profesor Eugen Vencovský v knize Čtení o psychiatrii: „Kuffner byl starý mládenec, bydlel na Hradčanech v kanovnických domech, ve čtyřpokojovém bytě, domácnost mu obstarávala stará hospodyně z fary od svatého Víta, kde byl Kuffnerův bratr farářem. Kuffner nosil plnovous s bradkou přistřiženou do špičky. Denně se večer procházíval po Hradčanech, i když silně pršelo. Nosíval přes oblek dlouhý, téměř nepromokavý kabát s pelerínkou. Rád nosil sportovní oblek, takzvané pumpky. Často mu jedna nohavice spadla, čehož si ani nevšiml a klidně šel s jednou nohavicí pod kolenem a druhou u kotníku. K tomu nadmíru dlouhé špičaté boty. Chodil denně do práce na Karlov pěšky, málokdy použil tramvaj. Měl jednu zálibu – vlastnil na Hradčanech parcelu, kde zahradničil, sám okopával záhony, nosil vodu a zaléval. Nikdo by nepoznal, že to je universitní profesor.“
Kuffner psal u pracovního stolu se šikmou deskou perem s  násadkou, kterou vkládal do skleničky s inkoustem,v níž byly olověné broky, zajišťující její stabilitu. Stávalo se, že brok s inkoustem ulpěl na peru, odlepil se a skutálel po šikmé ploše stolu. Na papíře tak zanechával černou stopu.

Neokázalý mecenáš

Kuffner byl znám zdvořilým chováním, dokonce sám zdravil napřed své zaměstnance. Hluboce se při tom vždy klaněl. Jeho vizity byly důkladné, k pacientům se choval velmi taktně. Pokud pacient vyslovil jakoukoliv žádost, nebo dokonce stížnost, Kuffner vždy důsledně trval na tom, aby mu bylo vyhověno. Pracoval v malé kanceláři, kam směli jen dva ošetřovatelé, kteří měli jeho důvěru.
Kuffner měl slušný příjem a ve finančních otázkách byl velkorysý. Ze své měsíční gáže pravidelně posílal tři sta korun České nemocnici a tutéž částku Spolku českých mediků. Dále dvě stě korun určil pro Ústřední matici školskou a totéž pro akademickou menzu. Se svou charitativní činností mecenáše se nikomu nesvěřoval. Měsíčně rozdal nejméně tisíc pět set korun. Profesor Kuffner zemřel 22. února 1940.